V Česku už cvičím aikidó nějakou dobu a mám první kjú. Teď jsem na rok Nagoji a hledám tu dódžó: místo a skupinu lidí, se kterými bych mohl pokračovat ve cvičení. (Vyšlo to tak, že jsem v Česku těsně nestihl zkoušky na první dan.)

V rámci času, který tu věnuju aikidu tedy není mým cílem lépe poznat japonskou kulturu a společnost (i když se tomu těžko vyhnu). Už vůbec není mým cílem cvičit u známého japonského učitele (znáte to: fotky s různými mistry, víc danů=víc aikido, návštěvy svatostánků honbu dódžó a Iwama, černý pásek z Japonska – ten pásek samozřejmě nevylučuju).

Zatím jsem zkusil tréninky na pěti místech v Nagoji:

1. Oddíl aikidó Nagojské univerzity (v tomto díle, web jen japonsky)
2. Aošikai (v následujícím díle web jen japonsky)
3. Šówa dódžó (web)
4. Meirin džuku (web)
5. Hodiny pana Kurody na Nagojské univerzitě (jednou týdně, plakát v PDF)

Pozdější dodatek: O 3.–5. místě (a krátce na to 6. navštíveném Seiwakai) jsem nakonec na blog nenapsal. Ale ještě jsem se k psaní o aikidu vrátil.

Zážitky mám věru zajímavé, a už je na čase je začít publikovat! Možná to chvílemi bude vypadat jako přehlídka různých způsobů, jak může nefungovat dódžó, ale věřím, že v tom stejně jako já najdete hodně zajímavého a dobrého.

Pojďme se tedy podívat na můj první trénink v Japonsku, a to v univerzitním oddílu, skupině, která není dódžó v pravém slova smyslu a která se pro můj cíl (cvičit, rozvíjet se) ukázala být zatím nejméně vhodná.

O univerzitní oddílech aneb „klubových aktivitách“ v Japonsku

Na japonských univerzitách jsou sporty organizované do „klubů“¹. Podle klubu se může lišit úroveň „commitmentu“, ale obecně v klubech jde především právě o velké nasazení. Vstoupit do klubu se rozhodnete zpravidla v prvním ročníku a jste v něm až do konce studií. Důležitý není ani tak druh aktivity, ale vaše členství v daném klubu stvrzované neustálou účastí a zapojením odpovídajícím vašemu místu v hierarchii. To také znamená, že většina lidí v aktivitě, kterou dělali intenzivně po celou dobu studií, už dále nepokračuje, společenské vazby z klubu naopak ale většinou přetrvají po celý život.

Když se v Japonsku řekne “klubová aktivita”, většině lidí přijde na mysl varianta a maximálním nasazením a sport jako baseball, případně kendó. Takovým klubům členové často věnují více času než studiu – a očekává se to od nich.

Aikidó ale většinou nepatří k takhle „náročným“ klubům. Pokud by se mi na univerzitě dobře cvičilo, rád bych každé ráno chodil před výukou na tréninky. Klasické dódžó přece jen něco stojí, mívá často jen pár tréninků týdně a ranní tréninky jsou velmi výjimečné.

Oddíl aikidó Nagojské univerzity

Jak jsem se dozvěděl z webu, klub aikidó na Nagojské univerzitě má dlouhou tradici spojenou s Jamagučim Seigem, který do klubu pravidelně dojížděl učit od roku 1975 do své smrti v roce 1995. Teď prý klub vede Sawara sensei z tokijského dódžó Seišinkan.²

Příchodem na trénink jsem nevzbudil žádné zvláštní překvapení, touto dobou přichází hodně nováčků, na začátku 2. semestru zvláště zahraničních studentů. Není problém, abych se zúčastnil hodiny. Když říkám, jak dlouho cvičím, vzbudí to mírné rozpaky. Kapitán je z řad studentů a ptá se, jestli vím, že učitel tu je jen asi jednou za měsíc. Ptám se ze zvědavosti na zkoušky: stupně jsou prý rozvržené tak, aby lidé dostali první dan v posledním (4. roce) bakaláře. (Nošení hakamy od prvního danu se zdá být v Japonsku pravidlem.)

Ani teď nevím, jaké mají členové klubu technické stupně (na webu jsou u jmen uvedeny ročníky studia), ale i lidé s hakamou (tedy 1. dan a výše) cvičili většinou dost nejistě, bez života a jasného záměru (uke i tori), a to nejen se mnou. Nicméně, s jedním z pokročilých se cvičilo docela příjemně (zřejmě cvičil i jinde), a začátečníci byli poměrně šikovní v tom smyslu, že zvládali padat a měli (nějak) zažitý základní pohybový vzorec techniky. Efekt každodenního cvičení je zřejmý.

Horší byl ale způsob a atmosféra vedení celého tréninku. Velmi jasně z toho bylo cítit, že kapitán, který trénink vede, není učitel. (Ten je v Tokiu a přijede za pár týdnů.) Vybavuju si podobný pocit, když jsem začínal cvičit a byl jsem se podívat k nám a pak do Lublaňské. Hodina má jakýsi obsah, ale nemá žádný záměr. Jsem rád, že jsem to opět zažil. Tohle by se mi rozhodně nemělo stát, když vedu dětský trénink. (Určitě se to několikrát stalo, zvlášť zpočátku:-(.)

Většina hodinového tréninku sestávala z rozcvičky a většina rozcvičky sestávala z torifune undó. (pohyb podobný veslování, tady ho dělali se zvukem “hei hó” na obě strany, žádné “hei sá”): První pohyb dělám podle sebe, ale kapitán předvádí jakési mikropohyby, snažím se tedy svoje “veslování” sladit s jeho. Dochází mi, že toto neskončí po deseti ani třiceti opakováních. Ale je to vlastně úleva. Předchozí část rozcvičky byla rychlá a důrazná a všechny pohyby včetně protahování se dělaly na velmi rychlé sborové počítání. Nulová pozornost ke svému tělu, důležitý je skupinový charakter a jakýsí dojem poslušného spěchu a připravenosti (velmi japonské).

Torifune undó stále pokračuje. Kapitán se průběžně otáčí na hodiny za sebou – aha, podle toho tedy pozná kdy skončit. Kapitán přichází ke mně a vysvětluje mi, že musím dělat pohyb celým tělem. Souhlasím. Nevzdávám to, stále mám pocit, že mi snad jen něco podstatného uniká.

Když jsme se dostali ke cvičení ve dvojicích (přípravné cvičení, ikkjó omote, ura, snad ještě jedna technika, a suwari kokjú hó), bylo nejnepříjemnější všudypřítomné povídání. Nejsem dost otrlý, abych nereagoval (ano v Česku se cvičí aikido, ano, dobré pivo, jsem rád, že se vám v Česku líbilo, ne “žluté” gi se u nás normálně nenosí, to jsem koupil tady v Nagoji…). Mátlo mě také vzájemné děkování ne po skončení společného cvičení, ale po skončení výkladu k následující technice (v dódžó, která jsem pak navštívil, se ale děkovalo normálně). Všeobecně se ale úklony a zdvořilost spíše odbývaly. V klubu je důležitá hierarchie, ne tradiční forma.

Od pokročilejších členů jsem dostal několik rad, jak “správně” dělat techniky. Na to, jak dělám techniky já, nebo co dělám jako uke, nikdo nereflektoval. Počáteční nejistota ze mě velmi rychle opadla. Díky tomu jsem si všiml, že naopak jistá nejistota ostatních ze mě přetrvala celý trénink. To je dobré si zapamatovat pro návštěvy jiných dódžó.

Co jsem si odnesl

Z jedné hodiny v univerzitním oddílu jsem si odnesl:

• Zážitek pěkného, otevřené chování vůči člověku zvenčí (cizinec, je tu na rok a navíc už cvičil jinde). Co mě čeká v opravdových dódžó, kde na něco podobného nejsou tak zvyklí?

• Nechtěné pozorování některých méně příjemných stránek japonské společnosti. Chápu, že učitel z Tokia, kapitán i starší členové (z nichž někteří mají zřejmě zkušenost se cvičením jinde) už jsou příliš zamotaní do společenských vazeb na to, aby z klubu jen tak odešli, ale je pro mě záhada, co tam táhne nové členy! Že by jim někdo do hlavy zasel myšlenku, že do nějakého klubu by jít měli, ale ty dobré, jenže náročnější, byly nad jejich síly a ambice? (Fajn, každé ráno tu budu trochu poskakovat na počítání, “veslovat”, a za tři roky mám šodan, a hlavně kontakty a položku do životopisu…?)

• Pocit dódžó bez učitele, dódžó bez ducha.

• Úvahu o skupinovém cvičení: Když lidé cvičí ve dvojicích, cvičí spíš pro sebe, když se rozcvičují, dá se z toho udělat skupinová aktivita, ale jaký je výsledek? Dobré dódžó ale přece je skupina a všichni spolupracují na stejném cíli! Jakto?

• A ještě jeden hmatatelnější důsledek tohoto tréninkového stylu: Přestože to byl fyzicky nejméně náročný trénink z dosavadních pěti navštívených, byl to k mému překvapení jediný trénink, po kterém mě druhý den vše bolelo. (Žádná velká bolest, ale jasný fyzický pocit “dělal jsem něco špatného” oproti “dobře jsem si zacvičil”.)

Nashledanou v příštím díle v dódžó Aošikai!