http://nohejl.name/Adam Nohejl: Unblog2019-02-22T23:00:00ZAdam Nohejlhttp://nohejl.nametag:nohejl.name,2019-02-23:/2019/02/23/rozhovor-se-zakladatelem-aikido/Rozhovor se zakladatelem aikidó2019-02-22T23:00:00Z2019-02-26T13:53:15Z<p><em>Celý text je také <a href="/pdf/rozhovor-se-zakladatelem-aikido-nohejl-2019.pdf">ke stažení v PDF</a> k tisku a pohodlnějšímu čtení.</em></p>
<p><img src="/images/2019/02/23/01-02-cover.jpg" alt="Fotografie z obálky knihy Aikidó \(1957\)" style="width:100%" /></p>
<div style="text-align:center">
<p><em>Pravé</em> bu <em>[…] je cesta k absolutnímu sebezdokonalení, kterou se zbavíme protivníka jako takového.</em></p>
<p>— Morihei Uešiba</p>
</div>
<p>Přeložil
Adam Nohejl
v roce 2019 z japonského originálu v knize <em>Aikidó</em> sepsané Kiššómaru Uešibou (1964), tehdejším <em>dódžóčó</em>, pod supervizí Moriheie Uešiby, zakladatele a tehdejšího <em>dóšu</em>, poprvé vydané v roce 1957 nakladatelstvím Kówadó v Tokiu. Fotografie výše je převzatá z obálky knihy.</p>
<p>Hranaté závorky a poznámky pod čarou jsou poznámky překladatele. Text není nijak zkrácený nebo upravený s výjimkou rozdělení na osm částí a doplnění o fotografie. Tři tečky (…) používám tam, kde jsou v originále. <em>Kurzíva</em> značí japonské výrazy uvedené v české transkripci mimo vlastních jmen. Transkripci používám důsledně, zachovávám tedy dlouhé samohlásky (např. <em>džúdó</em>, Džigoró Kanó). Jména osob uvádím v u nás běžném pořadí jméno-příjmení (nikoli v původním japonském pořadí). V poznámkách o zakladateli <em>aikidó</em>, mluvím také jako o Ósenseiovi („Velkém učiteli“).</p>
<hr />
<h2 id="jeden-rozhovor-snbspdu">Jeden rozhovor s <em>dóšu</em></h2>
<h3 id="aikid-je-bud-lsky">1. <em>Aikidó</em> je <em>budó</em> lásky</h3>
<p>Text tohoto rozhovoru je výběrem ze série, která vycházela deset dní v jedněch tokijských novinách. Text přetiskujeme s laskavým svolením vydavatele novin.</p>
<p>Osoby účastnící se rozhovoru:</p>
<ul>
<li>
<p><em>dóšu</em> Morihei Uešiba [níže <strong>Uešiba</strong>],</p>
</li>
<li>
<p><em>dódžóčó</em> Kiššómaru Uešiba [níže <strong>K. Uešiba</strong>]</p>
</li>
<li>
<p>a dále dva redaktoři novin [níže <strong>A</strong> a <strong>B</strong>, jednou se objevuje i třetí, <strong>C</strong>].</p>
</li>
</ul>
<p><strong>A</strong>: Když jsem studoval, tak nám přednášející filosofie ukázal portrét jednoho dávného filosofa – a vy jako byste mu z oka vypadl!</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Skutečně? Možná jsem se skutečně měl věnovat filosofii. Často totiž rozvíjím duševní stránku, dokonce více než tělesnou…</p>
<p><strong>A</strong>: Co je pravdy na tom, že <em>aikidó</em> je jiné než <em>karate</em> nebo <em>džúdó</em>?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: <em>Aikidó</em> je něco úplně jiného, než si běžní lidé představují pod pojmem <em>budó</em> [bojové umění].</p>
<p><strong>B</strong>: A co je tedy <em>aikidó</em>?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Já bych řekl, že je to pravé <em>budó</em>. Je to totiž <em>budó</em>, které vzešlo z vesmírné pravdy. Tento vesmír sestává z dílů jediné věci, je celý v souladu jako jedna rodina a vyjadřuje tedy vrchol míru. <em>Aikidó</em>, které vychází z perspektivy takového vesmíru, pak nutně musí být výhradně <em>budó</em> <em>ai</em> [lásky]. Nemůže to být <em>bu</em> [boj, obecnější pojem než <em>budó</em>, bojové umění] násilí. <em>Aikidó</em> je tedy vtělením Stvořitele veškerenstva…jinými slovy je jako vznešený velikán. Proto, jsou pro <em>aikidó</em> místem <em>šugjó</em> [posvátné praxe] nebesa a země, a duševním stavem <em>aikidó</em> je pokojné, klidné odmítnutí násilí; dá se říct, že je to nejvyšší umění, které si klade za cíl zušlechtit dokonce i násilí. A to je podle mě pravý duch japonského <em>budó</em>. Protože tato země nám byla dána a naším údělem je budovat pozemský ráj, tak nějaké válčení je naprosto nesmyslné.</p>
<p><strong>A</strong>: Je to tedy úplně něco jiného než <em>budó</em> v minulosti, že?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Ano, naprosto něco jiného. Když se ohlédneme za <em>budó</em> do minulosti, uvidíme, že bylo používáno k nanejvýš politováníhodným věcem. Obzvlášť v období válčících knížectví se používalo jako nástroj bojů vedených prospěchářstvím a chamtivostí knížat <em>daimjó</em>, to bylo šílené. I já jsem po válce velice litoval toho, že jsem učil vojáky <em>bu</em> pro zraňování a zabíjení lidí. To bylo před sedmi lety, kdy jsem ovládl pravou cestu <em>aiki</em>, a řekl jsem si „Tak dobře, vybudujme pomocí tohoto <em>aiki</em> pozemský ráj!“ To proto, že zatímco nebesa i země postoupily do stavu dokonalosti, lidstvo, a Japonci zvlášť, se zmateně potácí. Pomyslel jsem si: „To musíme napravit nejdříve. O tohle usilovat, to je cesta pro celé lidstvo,“ a pochopil jsem, že pravé <em>bu</em> <em>aikidó</em> je <em>ai</em> [láska], harmonie. <em>Bu</em> <em>aikidó</em> je tedy výrazem <em>ai</em>, a protože jsem studoval ve službě vlasti, jeho duchem musí být rozhodně <em>ai</em> a <em>wa</em> [harmonie; zároveň označení japonské kultury].</p>
<p>Nicméně, protože <em>aikidó</em>, to jsou principy přírody, nebes a země, jinými slovy, je to pravé <em>budó</em> zrozené ze všech přírodních jevů vesmíru, můžeme říct, že je to <em>budó</em>, které za všech okolností vítězí.</p>
<h3 id="v-aikid-nen-partner">2. V <em>aikidó</em> není partner</h3>
<p><strong>B</strong>: Co je tedy teoreticky vzato <em>aikidó</em>…vy běžně jen tak házíte s velkými chlapy, zvedáte mnohasetkilové věci, jako by to bylo nic – to je něco mystického…takhle nějak si člověk představuje třeba <em>nindžucu</em>.</p>
<p id="cimsilnejsi"><strong>Uešiba</strong>: Ne, to asi jen vypadá mysticky. <em>Aiki</em> využívá sílu partnera v plném rozsahu. Čím silnější je tedy partner, tím snazší to mám já.</p>
<p><strong>B</strong>: Tak v tom případě se používá <em>aiki</em> i v <em>džúdó</em>. Říká se: když partner táhne, zatlač, když tlačí, zatáhni…, takhle se partner vyvede z rovnováhy a použije se technika.</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: V <em>aikidó</em> se v žádném případě neútočí. Jestliže někdo útočí, tak to znamená, že jeho duch už prohrál. Podle principu naprostého neodporování nikdy nejdeme proti partnerovi. Proto v <em>aikidó</em> není partner. <em>Masakacu</em>, <em>agacu</em> [pojmy jsou rozebírány dále v rozhovoru], podle nebeském údělu vítězí nade vším – proto má <em>aikidó</em> absolutní sílu.</p>
<p><strong>A</strong>: Tak to je tedy <em>go no sen</em> [časování, ve kterém se čeká na akci protivníka].</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Nesmysl. To nemá co dělat ani se <em>sen sen no sen</em> ani s <em>go no sen</em>. Dejme tomu, že partner je silný: tak se zbavím pocitu, že ho chci přemoct, a dokonale ho přemohu…je to tedy takový stav, že vítězím v každém okamžiku. Jestli zvítězíme nad partnerem, nebo jestli nás partner porazí – nic takového není. Proto v <em>aikidó</em> nikdy žádný partner není, a i kdyby byl, je to naše součást, pohybujeme s ním, jak je libo.<sup id="fnref:fn-jizai"><a href="#fn:fn-jizai" class="footnote">1</a></sup></p>
<p><strong>B</strong>: A kolik máte technik?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Základních jsou asi tři tisíce, ale protože každá z nich se dá ještě rozdělit na šestnáct, tak jich celkem bude snad desítky tisíc. Ze zdroje, který máme, můžeme totiž podle okolností vytvořit cokoli.</p>
<p><img src="/images/2019/02/23/03-morihei-travel.jpg" alt="Ósensei během putování po Japonsku" style="width:100%" /></p>
<div class="caption">
<div>
<p>Ósensei během putování po Japonsku, o kterém mluví dále rozhovoru. Fotografie je převzata z knihy <em>Aikidó gihó</em> (Uešiba, 1962).</p>
</div>
</div>
<h3 id="el-jsem-hledat-prav-bud">3. Šel jsem hledat pravé <em>budó</em></h3>
<p><strong>A</strong>: Od kolika let se věnujete <em>šugjó</em> [studiu, asketické praxi] <em>budó</em>?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Od čtrnácti nebo patnácti [podle západního počítání tedy zhruba od dvanácti nebo třinácti]. Nejdříve jsem se učil <em>tendžin šin’jó rjú džúdžucu</em> od Tokusaburóa Tozawy, pak <em>kitó rjú</em>, <em>jagjú rjú</em>, <em>sósei rjú</em>, <em>šinkage rjú</em> a další formy <em>džúdžucu</em><sup id="fnref:fn-juujutsukenjutsu"><a href="#fn:fn-juujutsukenjutsu" class="footnote">2</a></sup>, ale stále jsem si říkal, že pravé <em>budó</em> by mohlo být ještě někde jinde, takže jsem zkoušel i <em>hózóin rjú sódžucu</em> [umění boje s kopím] nebo <em>kendó</em>, ale nic z toho mě neuspokojilo, protože všechny tyto školy bez rozdílu jsou založené na vítězství či prohře v souboji. Od tohoto bodu moje <em>šugjó</em> [asketická praxe] spočívalo v tom, že jsem cestoval po Japonsku a dál hledal cestu. Ale k ničemu to nevedlo.</p>
<p><strong>A</strong>: Takže jste šel do světa na zkušenou, jako kdysi chodívali mladí samurajové?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Šel jsem hledat pravé <em>budó</em>. Dělal jsem to tak, že i když jsem šel do jiného <em>dódžó</em>, tak jsem nevyzýval tamějšího učitele. Víte, když někdo vede <em>dódžó</em>, má příliš jiných starostí. Takový člověk nemůže pořádně ukázat, co v něm skutečně je. Takže jsem se choval nanejvýš zdvořile a učil se od nich, a když jsem náhodou zvítězil, zdvořile jsem poděkoval a vrátil jsem se domů.</p>
<p><strong>B</strong>: To znamená, že zpočátku jste se neučil <em>aikidó</em>?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Neříkal jsem tomu <em>aikidó</em>. Učil jsem se všechna <em>budó</em>.</p>
<p><strong>B</strong>: A s <em>aikidó</em> jste začal kdy asi tak…?</p>
<p id="hokkaido"><strong>Uešiba</strong>: Jak jsem právě řekl, hledal jsem pravé <em>budó</em>, putoval jsem po všech koutech, ale kolem třiceti [v roce 1912, dle našeho počítání ve věku 28 let] jsem se přesunul na Hokkaidó, a když jsem přišel do Engaru v Kitami, přespával jsem v <em>rjokanu</em> Hisada. Tehdy jsem se seznámil se Sókakuem Takedou, učitelem <em>daitó rjú</em> z Aizu [Takedova rodného kraje v prefektuře Fukušima], bylo to asi třicet dní, a když jsem se od něj učil, moc tomu nerozumím, ale bylo to jako nějaký spirituální zážitek.
Pak jsme ho pozvali a spolu s patnácti, šestnácti zaměstnanci a žáky jsme k němu vstoupili do učení a pátrali po esenci <em>budó</em>, jako by na tom záviselo vše.</p>
<p><strong>B</strong>: Takže když jste se učil <em>daitó rjú</em> od Sókakua Takedy, přišlo vaše probuzení a objev <em>aikidó</em>?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Ne, řekněme spíš, že díky Takedovi se mi otevřely oči pro <em>budó</em>.</p>
<p><strong>B</strong>: Znamená to tedy, že k objevu <em>aikidó</em> byl třeba ještě nějaký zvláštní impuls?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Ano, tak. V roce 1918 na tom byl otec velmi špatně, takže jsem se musel s Takedou rozloučit a vrátit se za rodiči. Slyšel jsem tehdy, že když půjdu do Ajabe v Kjótu, kde působí Ómoto kjó, a provedu modlitbu, tak se uzdraví… Tak jsem se sešel s Onisaburóem Degučim [zakladatelem a vůdcem Ómoto kjó, jednoho z japonských tzv. nových náboženství]. No, a když se za něj pomodlil a já se vrátil k rodičům, tak otec už byl po smrti. I když jsme se s Degučim viděli jen jednou, bylo to osudové setkání a nakonec jsem se s celou rodinou přestěhoval do Ajabe. A tam jsem byl do sklonku období <em>Taišó</em> [trvalo 1912–1926].</p>
<p>Takže to mi nejspíš bylo nějakých čtyřicet.<sup id="fnref:FN003"><a href="#fn:FN003" class="footnote">3</a></sup> Jednoho dne, když jsem si u studny utíral pot, tak najednou z nebe začal padat nespočet oslnivých zlatých paprsků, a jakmile mě úplně obalily, tak se moje tělo najednou zvětšilo, zvětšilo se tak, že zaplňovalo celý vesmír.
A jak jsem byl z toho všeho ohromený, tak jsem náhle dosáhl probuzení. Uvědomil jsem si: „Nemá smysl myslet si, že zvítězím. <em>Budó</em> musí být <em>kamae</em> [postoj, střeh] lásky. Musím žít v lásce.“ Toto je <em>aikidó</em>, to je staré <em>seigan no kamae</em> [střeh, při kterém špička meče míří na oči protivníka].<sup id="fnref:FN004"><a href="#fn:FN004" class="footnote">4</a></sup> Když mi to došlo, cítil jsem nevím proč vděk a začaly mi téct slzy – nemohl jsem si pomoct.</p>
<p><strong>B</strong>: To se vlastně říká, že být jen silný, je v <em>budó</em> k ničemu. Odedávna se také říká <em>ken zen ičči</em> [„jednota meče a zenu“, slova zenového mistra Takuana, 17. stol.]. Je třeba prozřít, že esence <em>budó</em> je prázdnota, tam už neexistuje „správné“, ani „špatné“.</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Jak jsem říkal dříve, je to cesta <em>masakacu</em> a cesta <em>agacu</em> [pojmy rozebíráné dále v rozhovoru].</p>
<p><img src="/images/2019/02/23/04-morihei-shinbuden.jpg" alt="Morihei Uešiba ve skupině lidí před Šinbudenem" style="width:100%" /></p>
<div class="caption">
<div>
<p>Fotografie z roku 1942, na které by měl být Morihei Uešiba ve skupině lidí před Šinbudenem. Nad nimi je nápis „Oslavy deseti let od založení státu. Přehlídka <em>budó</em> v rámci japonsko-mandžuské družby.“ Fotografie se vyskytuje na různých webových stránkách, původní zdroj se mi nepodařilo dohledat.</p>
</div>
</div>
<h3 id="mandusk-epizoda">4. Mandžuská epizoda</h3>
<p><strong>B</strong>: Říká se, že jste se jednou stál ve velkých nepokojích proti asi sto padesáti dělníkům.</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Aha, že by to byla tahle záležitost? Co si já vzpomínám…bylo to v roce 1924, kdy Deguči odešel do Vnitřního Mongolska, aby v souladu s tehdejší národní politikou naplňoval plány na ovládnutí východoasijské sféry. Dokonce tam byla i žádost od armády, tak tehdy jsem s ním šel i já.<sup id="fnref:FN005"><a href="#fn:FN005" class="footnote">5</a></sup> Potom jsme cestovali pěšky po Mandžusku a Vnitřním Mongolsku, a když jsme se dostali do zóny Vnitřního Mongolska, střetli jsme se s loupežníky na koních, byla to divoká přestřelka, i já jsem opětoval střelbu Mauserem, ale nakonec jsme vnikli přímo mezi loupežníky, pěkně mezi nimi zařádili, rozprášili je a unikli jsme nebezpečí.</p>
<p><strong>A</strong>: Slyšel jsem, že máte k Mandžusku pevné vazby, pobýval jste tam dlouho?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Od té doby do Mandžuska hodně často jezdím. Dělal jsem poradce pro <em>budó</em> Šinbudenu<sup id="fnref:fn-shinbunden"><a href="#fn:fn-shinbunden" class="footnote">6</a></sup>, a pro Univerzitu Kenkoku od začátku samozřejmě také jako poradce pro <em>budó</em>, takže jsem tam byl velmi často zvaný.</p>
<p><strong>B</strong>: Spisovatel Hino Ašihei v novele <em>Ódža no za</em>, která vyšla v časopise <em>Šósecu šinčó</em>, popisuje mládí zápasníka <em>sumó</em> Tenrjú Saburóa a píše o tajemství mystického bojového umění <em>aikidó</em>. Tam se mluví o vás?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Ano, mluví.</p>
<p><strong>B</strong>: To znamená, že se zápasníkem Tenrjúem znáte už dávno?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Ano, docházel ke mně domů asi tři měsíce.</p>
<p><strong>B</strong>: To bylo také Mandžusku, že?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Ano, v Mandžusku. Potkali jsme se na nějakém večírku po oficiálních oslavách desátého výročí založení státu Mandžuska [tedy japonského loutkového režimu ustanoveného v Mandžusku v roce 1932]. Stál tam takový pohledný muž. A všichni na mě ukazovali a říkali mu:</p>
<p>„Tenhle učitel má obrovskou sílu. Co s ním něco zkusit?“</p>
<p>„Kdo to je?“ zeptal jsem se člověka, který byl vedle mě, a on mi ho takhle představil:</p>
<p>„To je ten Tenrjú, co vedl vystupování zápasníků z Asociace japonského <em>sumó</em>.“</p>
<p>A nakonec došlo i na poměřování síly.</p>
<p>„Já sedím, tak zatlač, Tenrjú. Nemusíš z toho dělat žádné divadlo.“</p>
<p>Zatlačil na mě, ale protože v mém tajném receptu na sílu je <em>aiki</em>, nehnul jsem ani brvou. A zdálo se, že to vyvedlo z míry i slavného Tenrjúa, takže ke mně potom vstoupil do učení <em>aikidó</em>. Byl to fakt výbornej chlap.</p>
<p><img src="/images/2019/02/23/05-osensei57.jpg" alt="Ósensei ve věku 57 let" style="width:100%" /></p>
<div class="caption">
<div>
<p>Ósensei ve věku 57 let, tedy krátce předtím, než začal učit na akademii vojenské policie. Převzato z knihy <em>Aiki šinzui</em> (Uešiba, 2002).</p>
</div>
</div>
<h3 id="zas-tak-siln-nejsem">5. Zas tak silný nejsem</h3>
<p><strong>A</strong>: Vy jste měl co do činění i s námořnictvem, že?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: S námořnictvem jsem spolupracoval dlouho. Od roku 1927 nebo 1928 jsem byl asi deset let vyučujícím na částečný úvazek na vysoké škole námořnictva [oficiální název <em>Kaigun heigakkó</em>, bývá překládáno jako Japonská císařská námořní akademie, nešlo o univerzitu].</p>
<p><strong>B</strong>: Vyučující na vysoké škole námořnictva – to znamená, že jste učil vojáky?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Jistě, vojáky jsem učil hodně. V roce 1927 nebo 1928 jsem začal na té vysoké škole, a v roce 1932 nebo 1933 jsem byl zodpovědný za seminář <em>budó</em> na tojamské akademii a od roku 1941 nebo 1942 jsem na akademii vojenské policie vyučoval <em>aiki</em>. A na vysokou školu pozemních sil mě pozvali udělat ukázku, když tam byl ředitelem generál Tošinari Maeda, který později zemřel v boji na Borneu.<sup id="fnref:FN007"><a href="#fn:FN007" class="footnote">7</a></sup></p>
<p><strong>B</strong>: Učit pro armádu musí být docela drsné, to určitě máte, co vyprávět, že?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Jednou mě dokonce obklíčili.</p>
<p><strong>B</strong>: Taková drzost…</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Ne, to ne. Bylo to jen takové porovnávání sil. Stalo se to, když jsem u vojenské policie začal učit <em>aiki</em>, a jednou večer jsem se procházel po cvičišti. Najednou jsem kolem sebe cítil něco divného. To musí něco být… pomyslel jsem si, a v tom se z různých křoví a dolíků vynořila spousta vojáků, obestoupili mě kolem dokola a začali na mě útočit dřevěnými meči a dřevěnými puškami [cvičnými puškami s bajonetem pro <em>džúkendó</em>]. Na takové věci já jsem ale zvyklý, bylo mi to úplně fuk. Jak se hrnuli, tak jsem jen lehounce měnil pozici těla, a oni když bodli, tak přepadli a svalili se na zem. Až byli všichni vyčerpaní.</p>
<p>Ale svět je stejně zvláštní. Jednoho z nich jsem zrovna nedávno potkal. Dělám poradce pro <em>ken’júkai</em><sup id="fnref:FN008"><a href="#fn:FN008" class="footnote">8</a></sup>
v prefektuře Wakajama.</p>
<p>Když jsem u nich byl, jeden muž mě poznal podle tváře, už z dálky se usmíval a šel ke mně. Během rozhovoru se ukázalo, že to byl jeden z té skupinky. Škrábal se na hlavě a povídal: „Velmi se omlouvám, za to co jsme tehdy provedli. Říkali jsme si, jestlipak ten nový učitel <em>aiki</em> je opravdu tak silný…, no a tak jsme vás v asi třiceti lidech obklíčili. Všichni jsme si dost věřili, ale ukázalo se, že ani takováhle parta proti vám neměla šanci. Byli jsme z toho úplně vedle.“</p>
<p><strong>C</strong>: A co ta historka z tojamské akademie?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Porovnávání sil…? To bylo asi ještě před tím obklíčením u vojenské policie… Přišla za mnou skupinka kapitánů, co tam učili, a prý co, kdybychom zjistili, kdo je silnější. Ti vám byli tak namyšlení – samé „já jsem zvedl tohle“ a „já zlomil takhle silný kůl“. A pak, ať já předvedu, jakou mám sílu.</p>
<p>Řekl jsem „Já zas tak silný nejsem. Ale takové jako vy bych shodil i malíčkem. Dělám to nerad, ale pojďme tedy,“ a natáhl jsem pravou paži a dal ukazováček na kraj stolu. „Tak, vlezte mi na paži. Klidně se na ni položte břichem.“</p>
<p>Položili se na ni první, druhý, a když přišel třetí, všichni už kulili oči, ale nakonec se jich na sebe naskládalo šest. Jednomu, co stál vedle, jsem řekl „Přines mi vodu,“ a když mi nalil do skleničky a já se volnou levou rukou napil, tak oněmělí zírali jeden na druhého.</p>
<p><img src="/images/2019/02/23/06-morihei-kisshomaru.jpg" alt="Zakladatel a tehdejší dóšu" style="width:100%" /></p>
<div class="caption">
<div>
<p>„Zakladatel a <em>dóšu</em> si povídají o minulosti a budoucnosti <em>aikidó</em> (ve věku kolem 72, resp. 34 let),“ převzato z knihy <em>Aiki šinzui</em> (Uešiba, 2002).</p>
</div>
</div>
<h3 id="sla-anbspkruh">6. Síla a kruh</h3>
<p><strong>B</strong>: I když ale odhlédneme od aikida, tak máte docela velkou sílu, ne?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Moc velkou ne.</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: Sílu určitě má. Je ovšem nutno dodat, že to není jeho vlastní síla, ale síla energie <em>aiki</em>. Když se dříve účastnil osidlování<sup id="fnref:FN009"><a href="#fn:FN009" class="footnote">9</a></sup>, stalo se, že asi sedm nebo osm dělníků nemohlo pořádně zvednout obrovský pařez. Otec je chvíli sledoval, pak jim řekl, ať uhnou, a šup, měl pařez na zádech a za chvíli už byl přenesený. Nepřipadá vůbec v úvahu, že by něco takového šlo zvládnout běžnou silou. Co se síly týče, je zajímavý i ten příběh s Mihamanadem.</p>
<p><strong>B</strong>: Myslíte Mihamanadu z Takasogo beja [stáje (zápasníků <em>sumó</em>) Takasogo]?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Ano, toho. Pochází z Kišú [staré japonská provincie, z větší části odpovídající moderní prefektuře Wakajama]. V době, kdy jsem býval na předměstí Šingú ve Wakajamě, zápasil v <em>sumó</em> na vysoké úrovni a pak se vrátil domů. To byl taky obrovský silák. Ten dokonce unesl tři svázané kolejnice, které vážily každá přes tři metráky, takže celkem přes devět metráků. Když jsem se doslechl, že tenhle Mihamanada bydlí blízko, pozval jsem ho, ať přijde. Povídali jsme si o všem možném, a pak navrhl:</p>
<p>„Slyšel jsem, že i vy máte obrovskou sílu, nezasoutěžíme si trochu?“</p>
<p>„Tak to zkusme. Pokusím se tě znehybnit jedním ukazovákem,“ řekl jsem, a jak jsme seděli, tak jsem Mihamanadu nechal, ať na mě zatlačí. Chlap, co zvedne devět metráků na mě tlačil, až funěl, ale ani to se mnou nehlo. A jak napínal všechny síly, tak najednou vyletěl dopředu. Když jsem ho přitiskl na zem ukazovákem, nemohl se vůbec pohnout. Bylo to jako když dospělý přidržuje na zemi nemluvně. Navrhl jsem mu, že to zkusíme ještě jednou, a nechal jsem ho tentokrát ať mi zatlačí na hlavu. Ale samozřejmě jsem se zase ani nehnul. Tak jsem přehodil nohy dopředu, těžiště dal do boků a nechal na sebe tlačit se zvednutýma nohama, ale ani to mu nepohlo. Udělalo to na něj takový dojem, že začal studovat <em>aikidó</em>.</p>
<p><strong>A</strong>: Když někoho znehybníte jen jedním prstem, tak to jistě musí být přes <em>kjúšo</em> [vitální bod], že?</p>
<p id="kruh"><strong>Uešiba</strong>: Ve zkratce jde o to, že opíšu kruh se středem v tom člověku. Vnitřek toho kruhu je v dosahu síly toho člověka. Ať už je jakkoli silný, tak mimo kruh se jeho síla nedostane. Tam je bezmocný. Když tedy partnera dostaneme mimo ten kruh a přidržíme, tak ho můžeme držet ukazováčkem nebo klidně i malíčkem. Už v té chvíli je totiž bezmocný.</p>
<p><strong>B</strong>: Jde tedy vlastně o mechaniku. I v <em>džúdó</em>, když chcete někoho hodit nebo znehybnit, hledáte takovouhle pozici. Jen pro to, abychom do té pozice partnera dovedli, potřebujeme různé manévry.</p>
<p><strong>A</strong>: Vaše žena je z Wakajamy, že?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Ano. Ve Wakajamě měla příjmení Takeda.<sup id="fnref:fn-jmenohacu"><a href="#fn:fn-jmenohacu" class="footnote">10</a></sup></p>
<p><strong>A</strong>: Když už mluvíme o příjmení Takeda, to je jméno rodu s hlubokým napojením na <em>budó</em>, že?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Dá se to tak říct. Lidé z mého rodu byli zase po generace císařští loajalisté.<sup id="fnref:fn-kinnoo"><a href="#fn:fn-kinnoo" class="footnote">11</a></sup> A to nebyla žádná malá věc. Prý tomu obětovali jmění a neustále proto někam jezdili.</p>
<p><strong>B</strong>: Vy jste byl také odmlada neustále někde na cestách. Vaše žena to určitě neměla lehké, že?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Nebylo to tak pořád, ale byl jsem zaneprázdněný. Neměl jsem volný čas, který bych trávil doma.</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: Otcovi rodiče byli dobře zabezpečení, takže otec se mohl plně věnovat i <em>šugjó</em> [učení, asketické praxi] <em>budó</em>. A navíc, ohledně peněz si nikdy moc nedělal hlavu. Stalo se třeba tohle. … V Tokiu se usadil kolem roku 1926, bylo to asi podruhé, co tam byl. Nejdřív přišel on sám, rodina opustila Tanabe až roku 1927. Usadili jsme se v Saru mači v tokijské čtvrti Šiba širokane. Ten pronájem jsme získali díky synovi admirála Gonbeie Jamamota, Kijošimu. Na venkově jsme stále měli spoustu polí, lesů a dalších nemovitostí, ale měli jsme tak málo hotovosti, že jsme museli žít na dluh. I přesto otce ani nenapadlo, že by pozemky nebo pole prodal. A když studenti přicházeli s měsíčními nebo vstupními platbami, řekl jim „Nic takového nepotřebuju!“ a vrazil jim je zpátky se slovy „Darujte to božstvům“, v žádném případě si nebral peníze přímo. Když potřeboval peníze, tak si je bral z <em>kamidany</em> [domácího šintoistického oltáříku] a děkoval za ně bohům.<sup id="fnref:fn-placeni"><a href="#fn:fn-placeni" class="footnote">12</a></sup> Nikdy ho ani nenapadlo, že by mohl mít peníze z <em>budó</em>. Cvičili jsme tehdy v biliárovém sále rezidence prince Šimazu a přicházelo k nám cvičit mnoho důstojníků, například admirál Isamu Takešita, šlechticů, tehdejších vysokých úředníků. Tehdy jsme tomu říkali <em>aiki džúdžucu</em>, <em>Uešiba rjú aikidžucu</em> a podobně.</p>
<p><img src="/images/2019/02/23/07-honbudojokeiko.jpg" alt="Keiko v Aikikai honbu dódžó" style="width:100%" /></p>
<div class="caption">
<div>
<p><em>Keiko</em> v Aikikai honbu dódžó, převzato z knihy <em>Aikidó gihó</em> (Uešiba, 1962, fotografie bez data, tedy nejpozději z roku 1962, kdy byla kniha poprvé vydána).</p>
</div>
</div>
<h3 id="jak-se-cvi-aikid">7. Jak se cvičí <em>aikidó</em></h3>
<p><strong>B</strong>: V kolika letech je zhruba dobré se začít s praxí (<em>šugjó</em>) <em>aikidó</em>?</p>
<p id="psychickastranka"><strong>K. Uešiba</strong>: Od sedmi nebo osmi let už toho člověk zvládne dost, ale skutečné <em>šugjó</em> by mělo začít ideálně až tak od patnácti, šestnácti let. I po fyzické stránce je už v tom věku solidnější stavba těla a kosti už jsou trochu pevnější, navíc pro <em>aikidó</em>, a samozřejmě i pro jiná <em>budó</em>, je velmi důležitá psychická stránka. Ideální tedy je, když už člověk má základní vědomosti a nějak utvořený pohled na <em>budó</em> a svět vůbec.</p>
<p><strong>B</strong>: <em>Aikidó</em> se liší například od <em>džúdó</em> tím, že je v něm velmi málo chytání a přetahování se s partnerem. Tím pádem nevyžaduje tolik síly. Navíc necílí na souboj jeden na jednoho, ale může pracovat s mnoha partnery. Jako <em>budó</em> je tedy úplně ideální, ale zároveň to znamená, že je to ideální nástroj pro rvačky. Nepřichází se k vám učit i různí špatní lidé?</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: Samozřejmě, hlásí se. Ale když někdo začne s myšlenkou, že by to pak použil ve rvačce, tak se možná přihlásí, ale později přestane chodit. <em>Budó</em> totiž nefunguje jako, když si jdete zatancovat nebo na film… Pokud nebudete cvičit neustále, i v dešti, i ve sněhu, denně – stejně jako chodíte každý den spát a vstáváte, tak se nebudete posouvat. Zvlášť <em>aikidó</em> je něco jako duchovní asketická praxe, takže kdyby ho někdo chtěl použít pro nějakou hloupou rvačku, tak si <em>aikidó</em> v prvé řadě nikdy neosvojí. A naopak kdyby si nějaký násilník osvojil <em>aikidó</em>, tak by ho ty <em>násilné sklony</em> opustily.</p>
<p><strong>B</strong>: To tedy znamená, že když přijde nějaký špatný člověk, tak se neustálým zušlechťováním napraví.</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: <em>Aikidó</em> není „<em>bu</em> násilí“, je to „<em>budó</em> lásky“, není to tak, že já používám násilí na někoho, ale že násilného partnera přivedu do pokojného stavu. Už to pak nemůže být špatný člověk.</p>
<p><strong>B</strong>: Není to tedy potlačení násilí násilím, ale přeměna násilí v lásku.</p>
<p><strong>A</strong>: Když se k vám někdo přihlásí, tak se nejdřív učí základy, v případě <em>džúdó</em> by to bylo <em>ukemi</em> [přijetí technik, tedy především technika pádů]…</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: Nejdříve <em>karada no sabaki</em> [tj. <em>taisabaki</em>, pohyb tělem (ve vztahu k partnerovi, pro zachování dobré pozice)], a poté <em>ki no nagare</em> [proud <em>ki</em>].</p>
<p><strong>A</strong>: <em>Ki no nagare</em> znamená…?</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: V <em>aikidó</em> neustále pomocí pohybu naší vlastní <em>ki</em> svobodně a spontánně<sup id="fnref:fn-jiyuu"><a href="#fn:fn-jiyuu" class="footnote">13</a></sup> řídíme partnerovu <em>ki</em>, cvičíme, jak partnera vtáhnout do našich pohybů. Potom přichází <em>karada no tenkanhó</em> (metoda otoček těla), což jak název napovídá, je nácvik otáčení těla. Nepohybujeme jen tělem, ale spolu s ním i s rukama a nohama. Jde tedy o to naučit se sjednotit celé tělo a pružně, měkce s ním pohybovat.</p>
<p><strong>B</strong>: Při cvičení <em>aiki</em> [sic] je vidět, že padáte naprosto přirozeně, jako kdybyste se jen tak kutáleli, ale jak <em>ukemi</em> trénujete?</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: <em>Ukemi</em> v <em>aikidó</em> se nedělá v zápase, jako je tomu v <em>džúdó</em>, ale neustále si držíme odstup, a je pro nás tedy důležité svobodné, spontánní [viz <a href="#fn-jiyuu">pozn. 13</a>] <em>ukemi</em>. Proto sebou nepráskáme jako v <em>džúdó</em>, ale spíše jako bychom se v <em>ukemi</em> kutáleli. Je to naprosto přirozené. Nejdříve tedy důkladně cvičíme tyto čtyři věci.</p>
<p><strong>B</strong>: To znamená, že teprve potom, co důkladně natrénujete ty čtyři věci, tedy <em>karada no sabaki</em>, <em>ki no nagare</em>, <em>karada no tenkanhó</em> a <em>ukemi</em>, tak začnete s technikami. V technikách začínáte čím?</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: Technikou <em>šihó nage</em>, což je způsob, jak partnera přeseknout ve všech směrech.<sup id="fnref:fn-shihoonage"><a href="#fn:fn-shihoonage" class="footnote">14</a></sup> Funguje to stejným způsobem, jako se používá meč. Samozřejmě používáme i <em>bokken</em> [dřevěný meč], ale jak už jsem říkal dříve, i protivníka sjednocujeme se sebou a dokážeme s ním svobodně [viz <a href="#fn-jiyuu">pozn. 13</a>] pohybovat. Proto držíme-li třeba <em>bó</em> [tyč] nebo <em>bokutó</em> [dřevěný meč], trénujeme, aby ty zbraně byly celé jako živé a abychom je mohli používat stejně jako vlastní ruce a nohy. Proto, držíme-li v <em>aikidó</em> nějakou věc, tak okamžitě přestává být prostou „věcí“ a stává se z ní prodloužení našeho těla… Potom následuje <em>irimi nage</em>. Partner se nás snaží zasáhnout, a my do toho vstoupíme, takže nás mine.</p>
<p>Během toho mohou proběhnout i dvě nebo tři <em>atari</em>. Například tady ze strany přichází partnerova pěst nebo malíková hrana<sup id="fnref:fn-shutoo"><a href="#fn:fn-shutoo" class="footnote">15</a></sup>. Takhle udeřím pravou malíkovou hranou, využiji celou partnerovu sílu, a jak otevírám tělo doleva dozadu, oběma rukama vedu partnerovu pravou ruku ve směru jeho síly, pak tu ruku uchopím a tím, že se úplně přirozeně otočím, partnerova pravá ruka se stočí dozadu a on spadne… To je také <em>ki no nagare</em>. Partner útočí pravou rukou. Když tuto ruku vedeme směrem, kterým proudí <em>ki</em>… je na to mnoho složitých teorií, ale spíš než, že by partner byl ve stavu úplné bezmoci, tak se dá říct, že partnerova síla pokračuje směrem, kam ji chceme dovést. Proto tedy platí, že čím silnější je partner, tím snazší to mám já.<sup id="fnref:FN016"><a href="#fn:FN016" class="footnote">16</a></sup> Pokud bychom partnerově síle čelili přímo, tak bychom se silnějšímu člověku nikdy nemohli vyrovnat.</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Navíc v <em>aikidó</em> v žádném případě nejdeme proti partnerovi. I když nás přichází udeřit nebo seknout, je to přece jen jedna linie nebo jen jeden bod, takže jen stačí se tomu vyhnout…</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: A poté následuje <em>suwari waza</em> <em>daiikkjó</em>, cvičení <em>men</em>, od <em>dainikjó</em> už jsou techniky pák a znehybnění a tak dále.<sup id="fnref:fn-menomote"><a href="#fn:fn-menomote" class="footnote">17</a></sup></p>
<p><img src="/images/2019/02/23/08-tohei.jpg" alt="Kóiči Tóhei při cvičení v havajském policejním dódžó v září 1953" style="width:100%" /></p>
<div class="caption">
<div>
<p>„Vedoucí oddělení šihanů“ Kóiči Tóhei při cvičení „v havajském policejním dódžó v září 1953,“ převzato z knihy <em>Aikidó</em> (Uešiba, 1964), odkud je přeložen i tento rozhovor.</p>
</div>
</div>
<h3 id="cesta-aiki-je-nekonecna">8. Cesta <em>aiki</em> je nekonečná</h3>
<p><strong>B</strong>: Velice důležitá je tedy psychická stránka [reakce na to, co říkal Kiššómaru dříve, viz <a href="#psychickastranka">7. část</a>], ale jak dlouho to může trvat od doby, kdy se začneme učit, dokud nejsme zcela spokojení?</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: Někdo je šikovný a někdo ne, takže se nedá zevšeobecňovat, ale když budete cvičit kolem tří měsíců, tak si možná pomyslíte „Aha!“. A také platí, že když budete cvičit tři měsíce, tak vydržíte i půl roku, a když vydržíte půl roku, tak můžete pokračovat jakkoli dlouho. Netrpěliví lidé přestanou během těch tří měsíců.</p>
<p><strong>B</strong>: Tento měsíc osmadvacátého se budou udělovat technické stupně <em>dan</em>, kolik držitelů danu už máte?</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: Nejvyšší dan je osmý, osmý dan mají čtyři lidé, sedmý šest lidí, a v případě prvního danu by to bylo velmi mnoho. To jsou samozřejmě jen lidé, co byli po válce v kontaktu s <em>honbu</em> [„vedení“, „ústředí“, zde myšlena centrála organizace <em>Aikikai</em>].</p>
<p><strong>B</strong>: Jak se rozhoduje o stupních dan?</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: Dany se udělují na doporučení vedoucích jednotlivých <em>dódžó</em>, a <em>dóšu</em> (z rodiny Uešibů) je schvaluje. A udělují se v případě, že člověk v tréninku prokáže, že má dostatečné schopnosti.</p>
<p><strong>B</strong>: Prý i v zahraničí se hodně lidí učí <em>aikidó</em>.</p>
<p><strong>K. Uešiba</strong>: Do USA na Havaj byl vyslán Tóhei, 8. dan, a vyučuje tam. V Barmě je vyučujícím na policejní škole <em>šihan</em> Aritoši Murašige.<sup id="fnref:fn-tooheimurashige"><a href="#fn:fn-tooheimurashige" class="footnote">18</a></sup></p>
<p>Nejvíce se nám daří na Havaji, kde pravidelně cvičí asi tisíc dvě stě nebo tři sta lidí. Kdybychom ten počet lidí na Havaji srovnali s Tokiem, odpovídalo by to asi sedmdesáti nebo osmdesáti tisícům.</p>
<p>Ve Francii je padesát čtyři držitelů <em>danu</em>, a teď je v <em>honbu dódžó</em> [hlavním, ústředním <em>dódžó</em>] jako <em>uči deši</em> [žák, který žije v <em>dódžó</em>] André Nocquet, který má první <em>dan</em>, v <em>džúdó</em> má ale třetí <em>dan</em> a vyučuje ho ve Francii. Pan Nocquet se prý začal učit <em>aikidó</em> potom, co se zranil při cvičení <em>džúdó</em>. Říká, že začal s <em>aikidó</em>, ale nedařilo se mu proniknout do jeho ducha to tak, jak si představoval. Dospěl tedy k tomu, že jediná cesta, jak pochopit pravého ducha <em>aikidó</em>, je jít do místa jeho vzniku, a proto přicestoval do Japonska. Panamský velvyslanec, pan Martienis se také účastní tréninků, ale japonské klima je pro něj studené, takže v zimě odpočívá. A pak je tu slečna jménem Haru Onoda, která studuje v Římě sochařství. Začala docházet do <em>dódžó</em>, když byla studentkou Umělecké akademie<sup id="fnref:fn-bikoo"><a href="#fn:fn-bikoo" class="footnote">19</a></sup>, a teď nedávno mi od ní přišel dopis, kde píše, že se setkala s Italem, který dělá <em>aikidó</em> a velmi vřele ji přijal.<sup id="fnref:fn-cizinci"><a href="#fn:fn-cizinci" class="footnote">20</a></sup></p>
<p><strong>A</strong>: Povíte nám něco k interpretaci technik?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Dá se to shrnout slovy „<em>masakacu</em>“, „<em>agacu</em>“ a „<em>kacuhajai</em>“ [sic]<sup id="fnref:fn-kacuhajai"><a href="#fn:fn-kacuhajai" class="footnote">21</a></sup>. Jak jsem již dříve říkal, <em>masakacu</em> znamená zvítězit správně. <em>Agacu</em> znamená zvítězit v nám daném nebeském údělu. <em>Kacuhajai</em> znamená odhodlání zvítězit rychle.</p>
<p><strong>A</strong>: Zdá se, že je to dlouhá cesta.</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Cesta <em>aiki</em> je nekonečná. Je mi už sedmdesát šest roků<sup id="fnref:fn-vek"><a href="#fn:fn-vek" class="footnote">22</a></sup> a stále se věnuji <em>šugjó</em> [učení, asketické praxi]. Ať už jde o cestu boje nebo cestu umění, dosáhnout v ní mistrovství není snadný úkol, ale v případě <em>aikidó</em> je třeba obsáhnout i přírodní jevy na nebesích a na zemi, třeba i takové jako otáčení Země, je třeba pochopit nesmírně velký systém…je to <em>šugjó</em> na celý život.</p>
<p><strong>B</strong>: <em>Aikidó</em> je tedy zároveň cesta <em>bu</em> [boje] a zároveň učení <em>kami</em> [bohů], že? Duch <em>aikidó</em> je tedy…</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: <em>Aikidó</em>, to je <em>ai</em> [láska]<sup id="fnref:fn-ai"><a href="#fn:fn-ai" class="footnote">23</a></sup>, musíte chovat v srdci velkou lásku nebes a země a laskavou ochranu všech věcí přijmout za svůj úděl. Naplnit tento úděl je bezpochyby pravá cesta <em>bu</em>. Pravé <em>bu</em> je zvítězit nad sebou samým a zbavit protivníka bojovného ducha… Ne, je to cesta k absolutnímu sebezdokonalení, kterou se zbavíme protivníka jako takového. Bojová technika <em>aiki</em>, to je také práce a dlouhá cesta, kterou si osvojujeme zákony nebes, až dosáhneme nejvyššího stavu jednoty ducha a těla.</p>
<p><strong>B</strong>: <em>Aiki</em> je tedy cesta ke světovému míru, že?</p>
<p><strong>Uešiba</strong>: Nejzazším cílem je přímo nastolení pozemského ráje. Celý svět musí každopádně dosáhnout harmonie. Pak nebude třeba jaderných ani vodíkových bomb, takový svět bude radostný a příjemný k žití.</p>
<h2 id="reference">Reference</h2>
<p>Kiššómaru Uešiba.
<em>Aikidó gihó</em>.
Kówadó, Tokio, 1962.
Supervize Morihei Uešiba. Dotisk <em>Aikidó gihó
fukkokuban</em>, Šuppangeidžucuša, Tokio, 2007.</p>
<p>Kiššómaru Uešiba.
<em>Aikidó</em>.
Kówadó, Tokio, 9. vydání, 1964.
Supervize Morihei Uešiba. Poprvé vydáno 1957.</p>
<p>Kiššómaru Uešiba, editor.
<em>Aiki šinzui – aikidó kaiso, Uešiba Morihei
goroku</em>.
Hačiman šoten, Tokio, 2002.
4. tisk, 2014.</p>
<div class="footnotes">
<ol>
<li id="fn:fn-jizai">
<p id="fn-jizai">Japonská slova <em>džijú</em> a <em>džizai</em> (zde jen <em>džizai</em>), která postupně splynula se západními pojmy (osobní) svobody a libovůle, původně konotovala naopak termíny zenového buddhismu, které se vztahovaly oproštění od chtění. Mohli bychom tedy překládat moderně, západně „pohybuje se, jak se nám zamane“, a nebo blíže zenovému duchu „pohybuje se zcela spontánně“. Z hlediska zenu a <em>aikidó</em> by v tom ale neměl být žádný rozdíl, zkrátka, jak je libo. <a href="#fnref:fn-jizai" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-juujutsukenjutsu">
<p id="fn-juujutsukenjutsu">První dvě studoval také Džigoró Kanó, zakladatel <em>džúdó</em>, <em>jagjú rjú</em> a <em>(jagjú) šinkage rjú</em> jsou školy <em>kendžucu</em>, boje s mečem. <a href="#fnref:fn-juujutsukenjutsu" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:FN003">
<p>Na konci období Taišó bylo Ósenseiovi podle našeho počítání 43 let. <a href="#fnref:FN003" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:FN004">
<p>Při rozhovoru Ósensei zřejmě reportérům předváděl dvě odlišná <em>kamae</em>. <a href="#fnref:FN004" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:FN005">
<p>Na tuto cestu šli zřejmě na pozvání paramilitantní ultranacionalistické skupiny. Po zatčení čínskými orgány a navrácení do Japonska byl Deguči uvězněn. (<a href="https://en\.wikipedia\.org/wiki/Morihei\_Ueshiba">Wikipedia – Morihei Ueshiba, část Ayabe, 1920–1927</a>) <a href="#fnref:FN005" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-shinbunden">
<p id="fn-shinbunden">Šinbuden bylo zařízení sloužící pro propagaci a výuku japonských bojových umění. Univerzita Kenkoku v Mandžusku fungovala v letech 1938–45 a stejně jako Šinbuden byla nástrojem japonské propagandy na okupovaném území. Toto Ósenseiovo angažmá už bylo na rozdíl od předchozího oficiální. V Japonsku nevzniklo žádné jasné stigma spojené s válečným režimem, tím méně s mocenským rozpínáním Japonska po východní Asii. <a href="#fnref:fn-shinbunden" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:FN007">
<p>Ósensei používá zkrácené nebo jinak nepřesné názvy škol. Oficiální japonské názvy jsou Tojama rikugun gakkó, Rikugun kenpei gakkó, Rikugun daigakkó. Všechny tři jsou tedy v zásadě vázané k pozemním silám armády (<em>rikugun</em>), nikoli námořnictvu (<em>kaigun</em>). Zvláštní postavení má ale akademie vojenské policie. Tzv. vojenská policie (někdy se překládá i jako četnictvo), <em>kenpeitai</em>, je známá hlavně pro svou funkci rozvědky a kontrarozvědky. Byla instrumentální pro japonské mocenské rozpínání ve východní Asii, jak před válkou, tak během ní, i pro politickou represi na území Japonska, což s sebou ale v Japonsku po válce neneslo takové stigma, které po změně režimu přišlo v případě evropských totalit. <a href="#fnref:FN007" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:FN008">
<p><em>Ken’júkai</em> znamená „spolek přátel <em>kenu</em>“, přičemž <em>ken</em> je zde napsáno znakem vyskytujícím se ve slově pro výše zmíněnou vojenskou policii. Jako zkratka vojenské policie, případně akademie vojenské policie, je samotný znak <em>ken</em> poměrně nepravděpodobný, je tedy možné, že jde o chybný znak v přepisu rozhovoru, a šlo ve skutečnosti o „spolek přátel meče“ (také <em>ken</em>), jakých je po celém Japonsku mnoho. Ostatně pokud by šlo o spolek absolventů akademie, nebylo by setkání bývalého vyučujícího s bývalým studentem zas tak zvláštní. <a href="#fnref:FN008" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:FN009">
<p>Osidlování Hokkaidó se Ósensei účastnil ve věku kolem 30 let, viz <a href="#hokkaido">3. část</a>, tedy před narozením Kiššómarua Uešiby v roce 1921. <a href="#fnref:FN009" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-jmenohacu">
<p id="fn-jmenohacu">Běžně se u Ósenseiovy ženy Hacu uvádí jako příjmení za svobodna Itokawa/Itogawa. Tak či tak je třeba vzít v úvahu, že zákony týkající se moderních japonských příjmení vcházely v platnost až v dětství Hacu a Moriheie. Většina rodin do té doby neměla, alespoň oficiálně, jméno a nějaké si tedy musela zvolit: někdy to dosavadní neoficiální, někdy jméno místní vlivné rodiny, apod. Itokawa bylo shodou okolností jméno takového rodu, ze kterého pocházela také Ósenseiova matka. Takeda bylo sice mimo jiné jméno samurajského rodu, zakladatele <em>daitó rjú džúdžucu</em> Sókakua Takedy (od kterého se Ósensei učil, viz <a href="#hokkaido">3. část</a>), ale také je to dnes jedno z nejběžnějších japonských příjmení. <a href="#fnref:fn-jmenohacu" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-kinnoo">
<p id="fn-kinnoo">Slovo <em>kinnó</em>, loajalita k císaři, se zpravidla vztahuje ke konci období Edo (šógunátu Tokugawa), kdy fakticky znamenalo kombinaci patriotismu a odporu vůči šógunátu. I když to není jasně vymezený pojem, jde v každém případě o politický názor, nikoli o nějaký zvláštní vztah k císaři. Po pádu šógunátu a restauraci Meidži (šlo o restauraci císařství) už loajalismus neměl význam, proto Ósensei narozený v roce 16 období Meidži, o této angažovanosti svého rodu ví už jen z doslechu. <a href="#fnref:fn-kinnoo" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-placeni">
<p id="fn-placeni">Tradiční forma placení v <em>dódžó</em> běžná i dnes je kombinace vstupního poplatku a následních měsíčních plateb <em>gešša</em> v hotovosti. Systém, který používal Ósensei, je běžný v buddhistických chrámech, které v Japonsku fakticky hospodaří, ale za jejich služby se často platí odložením daru na oltář. Mezi učitelem a žákem jsou pak běžné dárky a pozornosti proudící oběma směry. Učitel tak může svým darem poplatek převýšit nebo poplatky po čase studentovi vrátit. Důležitý je vztah, poplatky jsou spíše jedním z rituálů, kterým se udržuje. (Osobní zkušenost a komunikace.) <a href="#fnref:fn-placeni" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-jiyuu">
<p id="fn-jiyuu"><em>Džijú džizai</em> znamená naprostou svobodu – ovšem s konotací osvobozené mysli v buddhistickém slova smyslu, tj. osvobozené i od touhy ovládat partnera, viz též <a href="#fn-jizai">pozn. 1</a>. <a href="#fnref:fn-jiyuu" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-shihoonage">
<p id="fn-shihoonage"><em>Šihó nage</em> znamená v doslovném překladu „čtyřsměrový hod“. <em>Šihó</em> ale může znamenat jak „čtyři směry“ (světové strany, vpřed a vzad, vlevo a vpravo, apod.) tak „všechny směry, všude“, v druhé části věty Kiššómaru vlastně interpretuje název techniky tak, že <em>šihó</em> znamená všechny směry a ty se nevztahují k samotnému hodu, kterým je technika zakončena, ale k přesekávání partnera v průběhu techniky. <a href="#fnref:fn-shihoonage" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-shutoo">
<p id="fn-shutoo"><em>Šutó</em> nebo <em>tegatana</em> je ruka se zpevněnou malíkovou hranou, která se používá podobně jako meč. <em>Tegatana</em> je spíše hovorové slovo, <em>šutó</em> je terminus technicus v <em>budó</em>, píší se stejně. Z následujícího popisu je zřejmé, že jde o sek/úder <em>jokomen uči</em> pravou rukou, tedy na náš levý <em>jokomen</em>. <a href="#fnref:fn-shutoo" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:FN016">
<p>Srovnej <a href="#cimsilnejsi">2. část</a> a <a href="#kruh">6. část</a>. <a href="#fnref:FN016" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-menomote">
<p id="fn-menomote"><em>Suwari waza</em>: „technika v sedě“ (tj. v kleče), <em>(dai)ikkjó</em>, resp. <em>(dai)nikjó</em>: „(co se učí jako) číslo 1, resp. 2“ (<em>dai</em> je prefix řadové číslovky, zdůrazňuje tedy, že číslovky v názvu označují pořadí, běžně se vypouští). Cvičení <em>men</em> by mohlo být cvičení založené na útoku <em>men uči</em>, např. <em>men uči ikkjó undó</em>, popisované mezi základními cvičeními v příručce <em>Aikidó gihó</em> (Uešiba, 1962), jejíž první vydání je z podobné doby jako rozhovor. Je také možné, že jde o slovo <em>omote</em>, které je možné zapsat stejným znakem jako <em>men</em>, a jde tedy jen o vysvětlivku k technice <em>ikkjó</em>. V tomto významu by to bylo méně obvyklé, ale to redaktoři nemuseli brát v potaz. <a href="#fnref:fn-menomote" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-tooheimurashige">
<p id="fn-tooheimurashige"><a href="https://en\.wikipedia\.org/wiki/Koichi\_Tohei">Kóiči Tóhei</a> byl jedním z nejvýznamnějších učitelů <em>aikidó</em>, Ósensei mu později udělil desátý dan. Působil jako učitel v Japonsku, pak především na Havaji a jinde v USA a také v Evropě. Po smrti Ósenseie postupně vzrůstalo napětí mezi <em>honbu dódžó</em>, resp. <em>Aikikai</em> pod vedením druhého <em>dóšu</em> Kiššómarua Uešiby, a Tóheiem, které vyvrcholilo Tóheiovým odchodem a založením vlastní organizace a stylu (Ki no kenkjúkai, Šinšin tóicu aikidó).</p>
<p>Aritoši Murašige působil v Barmě v letech 1953–1955, v roce 1958 ho nahradil <a href="https://aikidojournal\.com/2002/11/18/seigo-yamaguchi-in-memoriam/">Seigo Jamaguči</a>. Pokud tedy Kiššómaru Uešiba mluvil o stavu v době rozhovoru, tak se rozhovor zřejmě odehrál v roce 1955. (Tehdy André Nocquet, viz dále, přijel do Japonska, v roce 1957 ho opustil.) Je také možné, že rozhovor proběhl později, když do Barmy zřejmě dočasně žádný učitel vyslaný nebyl, ovšem do roku 1957, kdy byl ještě Nocquet <em>uči deši</em>.</p>
<p>Z našeho pohledu se může jevit poněkud ironické, že do Barmy byl v rámci poválečné pomoci, vyslán Murašige, který dříve učil <em>aikidó</em> v okupovaném Mandžusku a <a href="https://www\.burlingtonaikido\.org/3-heavy-hand-light-heart-morihiko-murashige-sensei-7th-dan-shihan-feb-26-1945-october-11-2013/">údajně</a> tamtéž aktivně působil i v japonské armádě. <a href="#fnref:fn-tooheimurashige" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-bikoo">
<p id="fn-bikoo">„<em>Bikó</em>“, celým názvem <em>Tókjó bidžucu gakkó</em>, Tokijská akademie výtvarných umění, později začleněna do dnešní <em>Tókjó geidžucu daigaku</em>, Tokijské univerzity umění. <a href="#fnref:fn-bikoo" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-cizinci">
<p id="fn-cizinci"><a href="https://www\.guillaumeerard\.com/aikido/articles-aikido/biography-of-andre-nocquet-the-first-foreign-student-of-morihei-ueshiba/">André Nocquet</a> byl nestorem francouzského a vlastně vůbec evropského <em>aikidó</em>. <a href="http://aikidojournal\.com/2011/08/27/history-of-aikido-in-italy/">Haru Onoda</a> velmi pomohla rozvoji <em>aikidó</em> v Itálii. Japonský přepis (<em>Maručienisu</em>) jména panamského diplomata by mohl odpovídat výslovnosti Martienis (možná také zkomolenému Martinez – <em>Maručinesu</em>). Na rozdíl od zbylých dvou zřejmě nešlo o žádnou významnou osobnost světového <em>aikidó</em>. <a href="#fnref:fn-cizinci" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-kacuhajai">
<p id="fn-kacuhajai">Poslední z trojice, obvykle <em>kacuhajahi</em>, je zde uvedeno jako <em>kacuhajai</em>. Nejde jen o jinou výslovnost: ve variantě <em>kacuhajai</em> je vynechán poslední znak (<em>hi</em>, slunce) a místo něj je ve fonetické podobě doplněna podobně znějící koncovka adjektiva <em>i</em>. Je možné, že jde o omyl vzniklý při zápisu rozhovoru. <a href="#fnref:fn-kacuhajai" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-vek">
<p id="fn-vek">Ósenseiovi, narozenému 14. prosince 1883 bylo podle tradičního japonského počítání věku 76 let po dobu kalendářního roku 1958, podle našeho počítání mu až do 14. prosince 1958, bylo 74 let. Kniha obsahující rozhovor poprvé vyšla v roce 1957, tento překlad vychází z vydání z roku 1964 (Uešiba, 1964) a je možné, že rozhovor byl do knihy spolu s dalšími nečíslovanými kapitolami na konec knihy v průběhu let bez dalšího vysvětlení prostě přidán. Ze zmínek o Murašigem a Nocquetovi by se dalo usuzovat, že rozhovor proběhl v letech 1955–1957 (viz <a href="#fn-tooheimurashige">pozn. 18</a>). Jako nejpravděpodobnější interpretace se mi tedy jeví, že rozhovor proběhl roku 1957 a Ósensei si tedy dle japonského počítání přidal rok, dle našeho tři roky, bylo mu tedy ve skutečnosti „jen“ 73 let. <a href="#fnref:fn-vek" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:fn-ai">
<p id="fn-ai">Homofonie s první slabikou <em>aikidó</em> je z jazykového hlediska čistě náhodná. Ósensei často mluví o dvojici <em>bu</em> (boj, válečnictví), <em>ai</em> (láska). <a href="#fnref:fn-ai" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
</ol>
</div>
Zakladatel aikidó mluví s novináři o své cestě k budó, o síle, energii ki a o bojovém umění jako cestě lásky. Český překlad jednoho rozhovoru se zakladatelem aikidó, Moriheiem Uešibou**.tag:nohejl.name,2018-10-12:/2018/10/12/sdilene-kolobezky-lime-praha-jak-se-jezdi/Jak se po Praze jezdí na koloběžkách Lime2018-10-11T22:00:00Z2019-02-23T16:40:26Z<p>Po různých pronajímatelích elektrovozítek primárně pro turisty, přišel do Prahy americký startup Lime se sdílením elektrických koloběžek, které se hodí i na kratší jízdy, a jsou tedy přátelštější i k nám, co v Praze žijeme.</p>
<p>Model je jednoduchý: Na jedné straně jsou <strong>uživatelé koloběžek vybavení mobilní aplikací</strong>. V aplikaci najdete na mapě najdete nejbližší koloběžku, můžete ověřit, že je dostatečně nabitá, přes aplikaci ji odemknete a jedete. Platí se za každou jízdu (25 Kč) a pak za minutu užívání (2 Kč). Koloběžku můžete dočasně zamknout a pak v jízdě pokračovat (v tom případě platíte dále za minutu, ale nemusíte mít strach, že vám s ní někdo odjede). Ukončit jízdu je možné kdekoli na kraji chodníku, kde koloběžka nepřekáží. Na straně druhé jsou <strong>„nabíječi“ (<em>juicers</em>)</strong>, kteří si přivydělávají nabíjením koloběžek.</p>
<div class="figure">
<a name="typ-s-displejem"></a>
<img src="/images/2018/10/12/lime-elektro.jpg" alt="Nejčastější typ koloběžek Lime." style="width:100%" />
<div class="caption">
<div>Nejčastější typ koloběžek Lime má uprostřed řidítek displej, „brzda“ i „plyn“ se ovládá páčkami, nechybí zvonek a samozřejmě i QR kód k odemčení nebo nahlášení problémů.</div>
</div>
</div>
<h1 id="placen">Placení</h1>
<p>Platí se kartou zadanou do aplikace.<sup id="fnref:1"><a href="#fn:1" class="footnote">1</a></sup> <strong>Cena je 25 Kč za start + 2 Kč/min</strong> (jízdy nebo dočasného stání). <strong>10 min jízdy tedy vyjde na 45 Kč.</strong> Ceny jsou tedy drahé v porovnání s MHD, ale dost nízké, aby se vyplatily třeba, když potřebujete ušetřit 10 minut v časové tísni. V současnosti běží zřejmě několik ne úplně čitelných promoakcí: během tří jízd jsem tedy dostal slevy 10 Kč, 10 Kč a 22,46 Kč na jízdu, na další dvě jízdy žádnou slevu. O slevě jsem se dozvěděl vždy až z vyúčtování.</p>
<p><strong>Do začátku můžete získat kredit 60 Kč<sup id="fnref:2"><a href="#fn:2" class="footnote">2</a></sup></strong>, pokud aplikaci začnete používat přes něčí doporučení, třeba přes mé, když kliknete na tenhle odkaz;):</p>
<p><strong><a href="https://limebike.app.link/referralcodes?promo_code=ROHMFJL">Stáhnout aplikaci a získat kredit 60 Kč</a></strong></p>
<p>Zrovna tak získáte tento kredit, pokud vy doporučíte Lime kamarádům.</p>
<h1 id="hledn-kolobek">Hledání koloběžek</h1>
<p>Na Žižkově a Vinohradech jsem nikdy neměl problém nějakou koloběžku najít v okruhu pár set metrů. Pokud přijdete k nabité koloběžce, stačí naskenovat její kód do aplikace, koloběžka se odemkne a můžete jet. Jednou jsem takhle natrefil na volnou nabitou koloběžku, která se na mapě v aplikaci ani nezobrazovala, pokud ale koloběžka na mapě není, častěji je vybitá, případně ji jen někdo dočasně zamknul (obojí zjistíte, když se jí pokusíte odemknout naskenováním kódu do aplikace).</p>
<p>Lepší je tedy použít na vyhledání <strong>aplikaci, kde koloběžky vidíte na mapě i s informací o nabití/dojezdu</strong>. Musíte sice doufat, že vám koloběžku nikdo nevyfoukne, než k ní dojdete, ale ve většině případů jsem koloběžky našel podle mapy spolehlivě. Dvakrát jsem na mapě viděl shluk koloběžek, které musely být uzavřené uvnitř budovy (možná na dvorku nebo ve vjezdu).<sup id="fnref:3"><a href="#fn:3" class="footnote">3</a></sup> Jednou mě mapa dovedla ke koloběžce sice nabité, ale přeražené vejpůl. Co v tomto případě schází v kvalitě, dohání Lime kvantitou. O ulici dál většinou čeká další koloběžka.</p>
<p><strong>Doplnění 2018/10/13:</strong> Široký záběr Prahy, který zahrnuje celý Žižkov (kde jsou koloběžky dost hojné), a s méně hustým pokrytím i Vršovice nebo Nusle, Lime odlišuje od bikesharingu Rekola, který operuje v <a href="https://www.rekola.cz/mapa-a-parkovani">menší zóně</a> (např. ze Žižkova jen okolí VŠE, okolí Biskupcovy, kousek Vinohradské a dva izolované vnitřní body). Rekola dále pro kratší jízdy znevýhodňuje delší čas nutný pro odemčení, nalezení vhodného místa na parkování a zamčení (zámek je u Rekol manuální). Evidentní výhodou Rekol je naopak nižší cena, a pro mě i to, že jde o klasická kola. <strong>Doplnění 2018/10/16:</strong> Rekola mi v soukromé konverzaci potvrdila, že k žádnému výraznému rozšíření se nechystají. Konkrétně na Žižkově tomu prý brání časté krádeže a terén.</p>
<div class="figure">
<img src="/images/2018/10/12/lime-aplikace.png" alt="Ani jednu z koloběžek zobrazených v bloku domů mezi Římskou a Vinohradskou jsem nenašel. Jindy ale aplikace fungovala dobře." width="375" heigh="667" />
<div class="caption">
<div>Ani jednu z koloběžek zobrazených v bloku domů mezi Římskou a Vinohradskou jsem nenašel. Jindy ale aplikace fungovala dobře. Vybranou koloběžku je možné i „prozvonit“, vydává pak opakovaný tón.</div>
</div>
</div>
<h1 id="kolobky-a-jzda">Koloběžky a jízda</h1>
<p>Potkal jsem dva modely koloběžek. Ovládání z aplikace je stejné, stejně se i startuje (odražením nohou) a přidává rychlost (páčkou na řidítkách), což se naučíte prakticky okamžitě. Koloběžky se liší především bržděním:</p>
<ol>
<li>
<p><strong>Robustnější koloběžky bez displeje a s klasickou brzdou jako u kola</strong> bych doporučil spíš. Na koloběžce jsem se cítil většinou bezpečně, trochu mi vadilo, že brzda je jen na jedné straně řidítek (na zadní kolo), nicméně koloběžku jsem i z kopce bez problémů ubrzdil do zastavena. (Viz <a href="#typ-bez-displeje">obrázek</a>.)</p>
</li>
<li>
<p><strong>Koloběžky s displejem a elektronickou brzdou</strong> v průběhu jízdy ukazují rychlost (na rovině až 17 km/h), subjektivně se mi zdají trochu méně robustní a tedy méně stabilní a bezpečné. Hlavní rozdíl je ale v tom, že brzda je stejná páčka jako „plyn“. Koloběžka tedy brzdí zřejmě motorkem, a <strong>když jela z kopce, nešlo mi zcela zabrzdit, takže jsem z ní musel seskočit – v provozu nebo mezi chodci by to bylo dost nebezpečné.</strong> (Viz <a href="#typ-s displejem">obrázek</a>.)</p>
</li>
</ol>
<div class="figure">
<a name="typ-bez-displeje"></a>
<img src="/images/2018/10/12/lime-manualni.jpg" alt="Typ koloběžek Lime s manuální brzdou jako na kole." style="width:100%" />
<div class="caption">
<div>Méně častý typ koloběžek Lime s manuální brzdou jako na kole sice nemá displej s rychlostí, ale za to je subjektivně stabilnější a brzdí spolehlivěji. (Druhý typ viz obrázek <a href="#typ-bez-displeje">na začátku článku</a>.)</div>
</div>
</div>
<p>Zde je na místě poznamenat, že Lime Vám před první jízdou sdělí základní pravidla:</p>
<ol>
<li>nejezdit z kopce,</li>
<li>nejezdit po chodníku,</li>
<li>mít helmu (to evidentně nikdo z nemá),</li>
<li>mít řidičák (zajímavé),</li>
<li>parkovat bezpečně na kraji chodníku.</li>
</ol>
<p>Tato pravidla se ve variacích vyskytují i v nápovědě a na webu (není jasné, jak jsou závazná nebo do jaké míry odpovídají českým předpisům – někde píší jen „respektovat místní předpisy ohledně helem“ nebo „jezdit z kopce opatrně“). Pravidlo nejezdit z kopce má zvlášť u koloběžek se slabou elektronickou brzdou opodstatnění, ale v mnoha částech Prahy by prakticky znemožňovalo jízdu.</p>
<p>Po asfaltové ulici nebo chodníku se jede velmi příjemně, rovnou dlažbu chodníků na kratší vzdálenost taky zvládnete. Delší úseky kočičích hlav, výmoly nebo ne zcela hladké nájezdy na chodník jsou dost nepříjemné. Při jedné jízdě ze tří měla moje koloběžka uvolněný kovový díl na podvozku, který hlasitě rachtal na všech nerovnostech.</p>
<p><strong>Nestalo se mi, že by nebylo možné jet do kopce,</strong> ale na těch strmějších jsem se pohyboval prakticky rychlostí chůze, i když jsem se snažil pomáhat občasným odražením. <strong>Vážím nějakých 67 kilo – pokud vážíte podstatně víc, asi budete mít v kopích potíže.</strong></p>
<p>Jízdu můžete kdykoli ukončit a v okamžiku ukončení jízdy se vás aplikace zeptá na zpětnou vazbu. Bohužel po ukončení jízdy ji z aplikace už není možné nijak hodnotit nebo reklamovat. To je nešikovné: po ukončení jízdy jsem často někam spěchal a neměl bych tedy čas vyplnit, že koloběžka nebyla v pořádku. Rachtající koloběžku jsem ale zvládl ohodnotit jednou hvězdičkou a napsat o závadě do poznámky. Také jsem ji stejně jako tu úplně rozbitou nahlásil v oddělené části aplikace. Ani na jedno jsem nedostal zpětnou vazbu. Rozbitá koloběžka se už druhý den válí na chodníku, jen zmizela z aplikace. Tady má podle mě Lime co zlepšovat. Za jízdu s koloběžkou ve špatném technickém stavu by měl vracet peníze a naopak dávat kredit za zdokumentování a nahlášení rozbité koloběžky.</p>
<p>Je dobře, že <strong>koloběžky mají dobře viditelná přední a zadní světla.</strong> Zadní navíc svítí výrazněji při brždění. Problém je, že oproti kolu je na koloběžce <strong>velmi těžké dávat signál rukou o změně směru</strong> – jednak ztrácíte stabilitu, jednak při tom nutně pouštíte buď plyn nebo brzdu. Protože koloběžky podle pravidel Lime patří výhradně na silnici, je často praktická nemožnost signalizace docela velký praktický problém, a navíc je to jistě v rozporu s předpisy.</p>
<div class="figure">
<img src="/images/2018/10/12/lime-na-chodniku.jpg" alt="Trochu drze zaparkovaná koloběžka. Takovýhle svah s Lime-S vyjedete jen horko-těžko (ul. Krásova u zastávky Husinecká)." style="width:100%" />
<div class="caption">
<div>Trochu drze zaparkovaná koloběžka. Takovýhle svah s Lime-S vyjedete jen horko-těžko (ul. Krásova u zastávky Husinecká).</div>
</div>
</div>
<h1 id="et-as">Šetří čas?</h1>
<p>Koloběžky jsem používal na rozhraní Žižkova, Vršovic a Vinohrad, kde v severojižním směru chybí MHD. Na maximální rychlost cca 17 km/h na rovince rovnou zapomeňte. Při jízdách, kde se rovnoměrně střídal terén (z kopce, do kopce, po rovince) jsem jel v průměru 9 až 10 km/h (včetně čekání na světlech/přechodech a nutnosti občas vést koloběžku). Je to podobná rychlost, jako když v takovém terénu jezdím na skládacím kole (neelektrickém). Když spěchám, můžu na kole jet i rychleji, když mi nevadí se víc zpotit.</p>
<p>Když jsem se ale potřeboval dostat od Čechova náměstí k Sokolu v Riegrových sadech, kde většina cesty vede do kopce, dosáhl jsem průměrné rychlosti jen 6,4 km/h, tedy o málo víc než bych šel pěšky (cesta trvala 16 minut).</p>
<h1 id="zvr">Závěr</h1>
<p>Když spěchám a nemám kolo, přijde mi koloběžka Lime jako fajn řešení. Oproti kolu se dá navíc rychleji zaparkovat a zamknout. (U kola často hledám, k čemu ho zamknout, nebo ho skládám a nosím dovnitř). Největší negativum vidím v bezpečnosti (nečitelnost pro auta, nedostatečné brzdy u jednoho z modelů). Na pravidelné ježdění se podle místa a vaší nátury buď kolo nebo MHD. Škoda, že po městě více nevyskytují sdílená kola:-(.</p>
<p>Otázka je také, jak se ke koloběžce do budoucna postaví město a policie. Nejasnosti v předpisech, které se na koloběžku vztahují, viz diskuse pod <a href="https://www.lupa.cz/aktuality/v-praze-zacaly-jezdit-sdilene-elektricke-kolobezky-lime-podivejte-jak-funguji/">článkem na Lupě</a>. <strong>Aktualizace 2018/10/16:</strong> „Firma provozující koloběžky v Praze nedodržuje podepsané memorandum,“ <a href="https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zelene-kolobezky-v-praze-lime-sdilena-doprava-aplikace-lime-praha_1810161300_dbr">píše iRozhlas.cz</a>.</p>
<p>Jestli chcete Lime-S taky zkusit, tak <a href="https://limebike.app.link/referralcodes?promo_code=ROHMFJL">tady je odkaz</a>, přes který získáte <strong>počáteční kredit 60 Kč.</strong> Doporučuju hlavně verzi s klasickou ruční brzdou jako na kole (viz <a href="#typ-bez-displeje">obrázek</a>).</p>
<div class="footnotes">
<ol>
<li id="fn:1">
<p>Aplikace při započetí jízdy blokuje na kartě částku cca 225 Kč, kterou vám po ukončení jízdy vrátí. <a href="#fnref:1" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:2">
<p>Aplikace mi občas zobrazuje částky v dolarech nebo librách, zde mi to ukazovalo 3 libry, proto jsem původně psal „cca 80 Kč“, nakonec se ukázalo, že je to 60 Kč. Takovýchhle drobných mušek to má víc, ale nic podstatně nebrání používání. <a href="#fnref:2" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:3">
<p>Předpokládám, že při nabíjení se koloběžky z mapy odhlašují. Kdyby šlo o jednu, tak si dokážu představit, že si někdo „připravil“ koloběžku do zamčeného vjezdu. Co znamenaly ty shluky, netuším. Že by se je někdo pokoušel krást ve velkém? <a href="#fnref:3" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
</ol>
</div>
Zkušenosti s koloběžkami Lime v Praze aneb, jak se jezdí na Lime-S. Lepší než bikesharing?tag:nohejl.name,2017-10-30:/2017/10/30/mindfulness-aikido/Mindfulness and aikido in Ōsensei's writings2017-10-29T23:00:00Z2018-06-23T18:09:18Z<p>This is my attempt at translating excerpts from <a href="https://www.amazon.co.jp/合気神髄―合気道開祖・植芝盛平語録-植芝-吉祥丸/dp/4893503820">合気神髄 Aiki Shinzui</a> (The Essence of Aiki) by the founder of <em>aikidō</em> Ueshiba Morihei. As far as I know, the whole book has not been translated yet. Some excerpts of <em>Aiki Shinzui</em> have been translated to English by Nishina Daniel in the bilingual book <em>Vibration and Connection</em> by Endō Seishirō shihan. You may also know <a href="https://www.amazon.com/Secret-Teachings-Aikido-Morihei-Ueshiba/dp/1568364466">The Secret Teachings of Aikido</a>, translated by John Stevens, which is heavily abridged and edited version of <em>Aiki Shinzui</em><sup id="fnref:stevens"><a href="#fn:stevens" class="footnote">1</a></sup>.</p>
<p>If you move your mouse cursor over words with a dashed underline (or touch them on a mobile device), the original Japanese term should display (sometimes with a short comment), e.g. <em><abbr title="武 *bu*, war, the first syllable of 武道 *budō*, martial art. The character is also associated with native Japanese reading *take* (violence, fighting), as in *take musu* ("violence creates", the concept of an endlessly creative martial art).">bu</abbr></em>, <em><abbr title="愛 *ai*, love, the same pronunciation as the first syllable of 合気道 *aikidō*.">ai</abbr></em>, or <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr>. Enjoy!</p>
<hr />
<h2 id="unification-of-mind-and-body-through-the-sublime-use-of-ki">Unification of <abbr title="心身 *shinshin* (as in 心身の統一 *shinshin no tōitsu*, unification of mind and body)">mind and body</abbr> through “<abbr title="「気の妙用」*ki no myōyō* (placed in quotation marks in the original text too), the same *myō* as in *myōsei*, "miraculous spirit".">the sublime use of</abbr> <em>ki</em>”</h2>
<p>“The sublime use of <em>ki</em>” is the <abbr title="生親 (いくおや) *ikuoya* (an uncommon word).">vital progenitor</abbr> of the <abbr title="微妙な変化 *bimyōna henka*.">subtle change</abbr> of breathing. This is the origin of <em><abbr title="武 *bu*, war, the first syllable of 武道 *budō*, martial art. The character is also associated with native Japanese reading *take* (violence, fighting), as in *take musu* ("violence creates", the concept of an endlessly creative martial art).">bu</abbr></em> (<em><abbr title="愛 *ai*, love, the same pronunciation as the first syllable of 合気道 *aikidō*.">ai</abbr></em>). If we perform <em>aikidō</em> with <abbr title="心身 *shinshin* (as in 心身の統一 *shinshin no tōitsu*, unification of mind and body)">mind and body</abbr> unified by “<abbr title="「気の妙用」*ki no myōyō* (placed in quotation marks in the original text too), the same *myō* as in *myōsei*, "miraculous spirit".">the sublime use of</abbr> <em>ki</em>”, we gain a <abbr title="微妙な変化 *bimyōna henka*.">subtle change</abbr> of breathing, and the <abbr title="技 *waza*, a technique (here not in the meaning of a form, prescribed pattern of movements, *kata*).">techniques</abbr> happen in a <abbr title="自由自在 *jiyūjizai*, free from compulsions, free from defilements of mind, enlightened, also see footnote.">truly free</abbr><sup id="fnref:jiyuujizai"><a href="#fn:jiyuujizai" class="footnote">2</a></sup> way. This change of breathing causes <em><abbr title="気結び, "connection of *ki*", when used as a noun in the original text, I leave it untranslated. 気を結ぶ, "to connect the *ki*" is of course a phrase for the same concept.">kimusubi</abbr></em>, <em>ikumusubi</em> and also <em>omusubi</em> with the universe.<sup id="fnref:musubi"><a href="#fn:musubi" class="footnote">3</a></sup></p>
<p>Also, as the <abbr title="微妙な変化 *bimyōna henka*.">subtle change</abbr> of breathing deeply penetrates and permeates the <abbr title="五体 *gotai*, the five limbs of the physical body.">five limbs</abbr>, it can make the function of the <abbr title="五体 *gotai*, the five limbs of the physical body.">five limbs</abbr> more lively, showing how the <abbr title="神変 *shinpen*, a miracle, a divine transformation.">divine transformation</abbr> into <abbr title="千変万化 *senpenbanka*, lit. innumerable changes.">infinite variety</abbr> works. This is different from the change.</p>
<p>[pp. 85–86, beginning of a chapter]</p>
<h2 id="correct-mindfulnesscorrect-mindfulness-connects-the-ki-with-the-universe">Correct <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr><sup id="fnref:correct-mindfulness"><a href="#fn:correct-mindfulness" class="footnote">4</a></sup> connects the <em>ki</em> with the universe</h2>
<p>The <abbr title="五体 *gotai*, the five limbs of the physical body.">five limbs</abbr> are the inert soul and body<sup id="fnref:gyoutaishinkon"><a href="#fn:gyoutaishinkon" class="footnote">5</a></sup> of the creator of the universe, they absorb the <abbr title="妙精 (みょうせい) *myōsei* (uncommon word), the same *myō* as in *ki no myōyō*, "the sublime use of *ki*".">miraculous spirit</abbr>, become one with the universe, and guide the correct path of the human life.</p>
<p>Also, a human has to accept the principle of the <abbr title="大道 *daidō*">great way</abbr> of creation of the universe, protect and <abbr title="清める *kiyomeru*, cleanse, purify.">purify</abbr> this world. This means that it is necessary to devote <abbr title="自己 *jiko*.">oneself</abbr> to first <abbr title="錬る, lit. kneading; training">training</abbr> one’s <abbr title="肝心な心, lit. the essential heart, the essential mind, the core of one's mind.">inner mind</abbr>, then <abbr title="研ぎ澄ます *togisumasu*, lit. hone perfectly (a knife), polish to perfect brightness (a mirror); make keen.">honing</abbr> the faculties of one’s <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr>, and striving to unify one’s <abbr title="心身 *shinshin* (as in 心身の統一 *shinshin no tōitsu*, unification of mind and body)">mind and body</abbr>.</p>
<!-- TODO: faculties = 活力, see katsuryoku in mail to MŠ -->
<p>As we progress in the unification of <abbr title="心身 *shinshin* (as in 心身の統一 *shinshin no tōitsu*, unification of mind and body)">mind and body</abbr>, it becomes the <abbr title="業の発兆の土台. 発兆 (hatchō) is an uncommon word, literal meaning: "develop into many (infinity)", a common theme in Ōsensei's writings.">foundation for development of our actions</abbr>; through our <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr>, our <abbr title="業 *gyō/gō* mean actions, activity (*gyō*), also in the Buddhist sense (*gō*), i.e. "karma".">actions</abbr> develop boundlessly.</p>
<p>It is necessary to merge the <abbr title="業 *gyō/gō* mean actions, activity (*gyō*), also in the Buddhist sense (*gō*), i.e. "karma".">actions</abbr> with the <abbr title="真理 *shinri*, truth, reality, also in Buddhism.">truth</abbr> of the universe. To this end we have to remind ourselves of correct <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr>. It is then necessary to <abbr title="修行(する) *shugyō (suru)*, a (religious or ascetic) practice, rigorous training.">practice</abbr> correct <em>budō</em> with this <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr>.</p>
<p>There is no progress or improvement in the <abbr title="修行(する) *shugyō (suru)*, a (religious or ascetic) practice, rigorous training.">practice</abbr> of <em>budō</em>, as long as the <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">consciousness</abbr> of <abbr title="自己 *jiko*.">oneself</abbr> is connected to <em>self-interest</em>. That would be a <em>budō</em> <abbr title="邪道(の) *jadō*, lit. wrong way.">gone astray</abbr>, and in the end, by thinking of <abbr title="自己 *jiko*.">oneself</abbr>, would be bound to bring misfortune.</p>
<!-- TODO: consciousness of oneself = 自己の念 one's consciousness? -->
<p>Mindfulness shall not be captured by the apparent forms of victories and defeats, it must correctly make a <em><abbr title="気結び, "connection of *ki*", when used as a noun in the original text, I leave it untranslated. 気を結ぶ, "to connect the *ki*" is of course a phrase for the same concept.">kimusubi</abbr></em> with the universe. If <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">consciousness</abbr> is limited to the <abbr title="五体 *gotai*, the five limbs of the physical body.">five limbs</abbr>, one does not transform<sup id="fnref:tensei"><a href="#fn:tensei" class="footnote">6</a></sup>. First comes connection, then creation.</p>
<p>This way, <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr> surely develops into a <abbr title="神通力 *jintsūriki*, the supernormal powers of buddhas and bodhisattvas.">divine power</abbr> and each and every thing becomes clear.</p>
<p>Moreover, when we make a <em><abbr title="気結び, "connection of *ki*", when used as a noun in the original text, I leave it untranslated. 気を結ぶ, "to connect the *ki*" is of course a phrase for the same concept.">kimusubi</abbr></em> of <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr> from the <abbr title="五体 *gotai*, the five limbs of the physical body.">five limbs</abbr> to the universe, the <abbr title="五体 *gotai*, the five limbs of the physical body.">five limbs</abbr> and the universe become one, and we can indeed stand in the center of the universe, which transcends life and death. This is the <abbr title="奥義 *ōgi*, secret, secret teaching.">secret</abbr> of <em>budō</em>.</p>
<p>Also, our <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">consciousness</abbr> must not fight with the universe. The reason is that <em>ki</em> would break that way. It is unthinkable that the <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr> of the <abbr title="五体 *gotai*, the five limbs of the physical body.">five limbs</abbr> would be cut off from the universe. If one develops a <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">consciousness</abbr> that fights with the universe, he surely brings himself to ruin. <abbr title="研磨 *kenma*, lit. polishing; striving for mastery.">Polishing</abbr> the <abbr title="念 *nen*, see the footnote about 正しい念 *tadashii nen*.">mindfulness</abbr> means not being conscious of <abbr title="自己 *jiko*.">oneself</abbr>, and merging with the universe.</p>
<p>Furthermore, when connected to “<abbr title="「気の妙用」*ki no myōyō* (placed in quotation marks in the original text too), the same *myō* as in *myōsei*, "miraculous spirit".">the sublime use of</abbr> <em>ki</em>”, the left side of the <abbr title="五体 *gotai*, the five limbs of the physical body.">five limbs</abbr> becomes the basis of <em><abbr title="武 *bu*, war, the first syllable of 武道 *budō*, martial art. The character is also associated with native Japanese reading *take* (violence, fighting), as in *take musu* ("violence creates", the concept of an endlessly creative martial art).">bu</abbr></em>, and the right side becomes the foundation, which embodies the <em><abbr title="気結び, "connection of *ki*", when used as a noun in the original text, I leave it untranslated. 気を結ぶ, "to connect the *ki*" is of course a phrase for the same concept.">kimusubi</abbr></em> accepting the universe. If we realize this <em><abbr title="気結び, "connection of *ki*", when used as a noun in the original text, I leave it untranslated. 気を結ぶ, "to connect the *ki*" is of course a phrase for the same concept.">kimusubi</abbr></em> of left and right, only then can we act in a <abbr title="自由自在 *jiyūjizai*, free from compulsions, free from defilements of mind, enlightened, also see footnote.">truly free</abbr> way.</p>
<p>When we make the whole left side the root of the foundation of <em><abbr title="武 *bu*, war, the first syllable of 武道 *budō*, martial art. The character is also associated with native Japanese reading *take* (violence, fighting), as in *take musu* ("violence creates", the concept of an endlessly creative martial art).">bu</abbr></em>, and enter the state of mind <abbr title="自在 *jizai*, free from compulsions, free from defilements (of mind), roughly synonymous with 自由自在 *jiyūjizai*, see footnote.">free from compulsions</abbr>, we gain <abbr title="Miraculous, 神変 *shinpen*, earlier translated more literally as *divine transformation*.">miraculous lightness of body</abbr>. Guided by the left side, the right side can produce the main force. Also, when the left side acts as a guard, the right side is the foundation for doing a <abbr title="技 *waza*, a technique (here not in the meaning of a form, prescribed pattern of movements, *kata*).">technique</abbr>. Such are the laws of nature. It is necessary to take these principles into your <em><abbr title="腹 *hara*, belly, usually regarded as the center of *ki* in your body.">hara</abbr></em>, and <abbr title="臨機応変 *rinkiōhen*.">do what the situation calls for</abbr>, moving <abbr title="自在 *jizai*, free from compulsions, free from defilements (of mind), roughly synonymous with 自由自在 *jiyūjizai*, see footnote.">free from compulsions</abbr>.</p>
<p>The whole left side can bring forth an <abbr title="無量無限 *muryōmugen*.">infinite amount</abbr> of <em>ki</em>. The right side has the role of accepting <em><abbr title="気結び, "connection of *ki*", when used as a noun in the original text, I leave it untranslated. 気を結ぶ, "to connect the *ki*" is of course a phrase for the same concept.">kimusubi</abbr></em>, so it can control all of the <em>ki</em>. Therefore when the fluttering of the soul<sup id="fnref:kon-no-hirefuri"><a href="#fn:kon-no-hirefuri" class="footnote">7</a></sup> arises, one can command life and death with the left hand, and bring to a halt with the right hand.<sup id="fnref:left-right"><a href="#fn:left-right" class="footnote">8</a></sup> This is <abbr title="神業 (かむわざ) *kamuwaza*.">divine action</abbr>.</p>
<p>[pp. 104–106, whole chapter]</p>
<hr />
<h2 id="please-give-me-feedback">Please, give me feedback!</h2>
<p>I am studying Ōsensei’s writings as a part of my own <em><abbr title="修行 *shugyō*, a (religious or ascetic) practice, rigorous training.">shugyō</abbr></em>. Based on reader’s feedback I may publish more excerpts. As the work is under copyright I of course cannot publish larger portions than this.</p>
<p><strong>I will be grateful for <em>any</em> comments! Please <a href="/contact/">let me know</a> too, if I use ungrammatical constructions, clumsy wording etc.</strong> I am not a native English speaker, so pointing out mistakes or weak points in my writing will help me lot! If a choice of words seems curious to you, it might be because the original words were peculiar, but it’s worth telling me nonetheless!</p>
<!-- ? Quote Leggett, Trevor: A second zen reader, p. 181 (Rosen Takashina, Stillness in Action) -->
<div class="footnotes">
<ol>
<li id="fn:stevens">
<p>As I do not know what text Stevens worked with, I do not want to imply anything about his work. Stevens, the Ueshiba family, and the publisher may all have contributed to the result. If you want to compare my translation to the text of <em>The Secret Teachings of Aikido</em>, here is <a href="/images/2017/10/30/kinomyouyou-stevens.png" target="_blank">the first paragraph of the first chapter on this page as it appears in the book</a>. Note for instance how the last sentence has been simplified. This is actually one of the less edited parts. <a href="#fnref:stevens" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:jiyuujizai">
<p>自由自在 <em>jiyūjizai</em>, a <a href="http://www.buddhism-dict.net/cgi-bin/xpr-ddb.pl?q=自由自在">phrase originating in Zen Buddhism</a>, which means free from compulsions (i.e. free from defilements of mind; enlightened). In modern Japanese, 自由 <em>jiyū</em> has been equated with the Western concept of freedom, and <em>jiyūjizai</em> (or just <em>jizai</em>) has come to mean “perfect command, doing as one pleases”. Needless to say, the original, deeper meaning is in a way the exact opposite of “doing as one pleases”. I try to convey this meaning with the words “truly free”. <a href="#fnref:jiyuujizai" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:musubi">
<p>気結び <em>kimusubi</em>, 生く産び <em>ikumusubi</em> and then 緒結び <em>omusubi</em> are in short: “<em>ki</em> connection”, “life-giving connection”, and then “thread connection”. All three are connections with the universe. In more details: <strong>気結び <em>kimusubi</em>, <em>ki</em> connection:</strong> The <em>ki</em> can be understood both as one of the objects, and the medium of the connection. <em>Musubu</em> means to tie, to connect, and at the same time <em>musu</em> in classical Japanese means “to beget”, this wordplay is used in the next term. <strong>生く産び <em>ikumusubi</em>, <em>life giving (connection)</em>:</strong> <em>musubi</em> is spelled with a character that means “to produce”. <strong>緒結び <em>omusubi</em>:</strong> 緒 <em>o</em> is a thread or a string, <em>musubi</em> uses standard spelling, thus “tying a thread”, this “thread” for Ōsensei is what connects as with all beings (and gods) of the universe, and it is closely linked to breathing (緒 <em>o</em>, a thread, may be used as a poetic metaphor for life in Japanese). <a href="#fnref:musubi" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:correct-mindfulness">
<p>正しい念 <em>tadashii nen</em>, correct consciousness/mindfulness, hints to <a href="http://www.buddhism-dict.net/cgi-bin/xpr-ddb.pl?q=正念">正念 </a>, a sino-japanese Buddhist term equivalent to the Pali term sammā-sati. The Japanese word 念 <em>nen</em> can be understood very broadly as “mind”. I translate it as “consciousness”, when used in a broader sense, and as “mindfulness”, when “correct consciousness/mindfulness” is implied. <a href="#fnref:correct-mindfulness" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:gyoutaishinkon">
<p>凝体身魂 (gyōtaishinkon), first part 凝体 means “inert, still, frozen”, 身魂 means “body and spirit”. I am not certain where this term comes from. Cf. Zen Buddhism (“stillness in action”, “this body is Buddha”). <a href="#fnref:gyoutaishinkon" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:tensei">
<p>転生 <em>tensei</em>/<em>tenshō</em>, literally “be reborn”, originally in the Buddhist sense, but here it obviously does not mean rebirth in samsara. <a href="#fnref:tensei" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:kon-no-hirefuri">
<p>魂の比礼振り (ひれふり) <em>kon/tamashii no hirefuri</em> seems to be one of the important terms, or perhaps metaphors. Taken literally <em>hirefuri</em> means simply flutter or waving, literally “cloth-waving”. But what might a “soul fluttering like a cloth” be? I think there is a good reason Ōsensei used figurative speech often, and I would do his ideas a disservice trying to explain such terms using either my limited understanding or repeating explanations that have been put forward by others. <a href="#fnref:kon-no-hirefuri" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:left-right">
<p>As contradictory as it may seem, the functions assigned to the two sides are as follows: <em>bu</em>, and <em>kimusubi</em> accepting the universe; guiding, and producing the main power; guard, and technique; bringing forth an infinite amount of <em>ki</em>, and controlling all of the <em>ki</em>; commanding life and death, and bringing to a halt (assigned in this order to the left side, and to the right side, respectively). <a href="#fnref:left-right" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
</ol>
</div>
'There is no progress or improvement in the practice of budō, as long as one's consciousness is connected to egoism.' -- Excerpts from writings of Ōsensei (the founder of aikidō, Ueshiba Morihei) about mindfulness and musubi (connection)tag:nohejl.name,2017-03-12:/2017/03/12/orthography-of-japanese-compound-verbs-kana-or-kanji/Orthography of Japanese compound verbs2017-03-11T23:00:00Z2017-03-12T15:17:31Z<p>Should one write ありえない or あり得ない? 勉強し始める or 勉強しはじめる? In other words, should the second part of Japanese V+V compound verb be spelled in kanji or kana? Let the actual usage<sup id="fnref:1"><a href="#fn:1" class="footnote">1</a></sup> answer!</p>
<div class="figure">
<img src="/images/2017/03/12/vv-orthography-by-v2-2017-03-12.png" alt="occurrences written in kana (100 most common V2 verbs, covering 82 % of the 36,184 compound verbs occurrences in the corpus)" width="513" heigh="1081" />
<div class="caption">
<div>Numbers of occurrences of each verb as a V2 in a compound verb are in parentheses. Black circles (●) mark V2 with predominant kana spelling, empty circles (○) V2 with predominant kanji spelling. Overall result is in the last row.</div>
</div>
</div>
<p>As you can see, <strong>kana wins the battle by a narrow margin</strong>. Total 58 % of the 100 most common V2<sup id="fnref:2"><a href="#fn:2" class="footnote">2</a></sup> occurrences are written in kana. (It is not in the graph, but even if we took in account the less common verbs, the ratio averaged over occurrences would still 56 %.)</p>
<p>What is more interesting, is what particular verbs and V2 verbs are written in kana or kanji:</p>
<p>The most common V2 verb 出す is divided between kana and kanji spelling very evenly (48 % vs. 52 %), but if we were to look at specific compounds, we would discover that the most common spelling differs based on V1:</p>
<ul>
<li>most often written in kanji are: 歩き出す, 云い出す (いい出す/言い出す), 泣き出す, 笑い出す, とり出す, …</li>
<li>most often written in kana are: 思いだす, 引っぱりだす, やりだす, 持ちだす, …</li>
</ul>
<p>Is there any reason why 持ちだす is almost exclusively written in kana and とり出す almost exclusively in kanji? Perhaps to have at least one kanji per word?<sup id="fnref:3"><a href="#fn:3" class="footnote">3</a></sup></p>
<p>Why is はじめる most often written in kana (76 %), but 終わる most often in kanji (94 %!). There seems to be no particular reason for this, except for custom.</p>
<p>Another peculiarity is that when V1 is 見る, which is reduced to 見 [み] in a compound, then V2 tends to be written in kana. Why? Perhaps because 見回す, 見比べる, 見上げる, 見守る, having no <em>okurigana</em> between the two components, could suggest <em>on’yomi</em> reading at first glance?</p>
<p>Perhaps the choice of kanji vs. kana is also influenced by style. And as some verbs tend to be used in a particular style, they also tend to use a particular orthography (し得る tends to be written in kanji, but やりだす in kana).</p>
<p>You can also download the <a href="/files/2017/vv-orthography-full-2017-03-12.txt">full data</a> in tab-separated UTF-8 plain text, which includes all the spellings of particular verbs (not just kana vs. kanji comparison).</p>
<div class="footnotes">
<ol>
<li id="fn:1">
<p>There is a caveat though: <a href="/2016/07/05/japanese-compound-verbs-frequency-examples/">the corpus I have used</a> consists of literary works written 50 to 70 years ago. Current usage, especially in informal communication may have shifted. <a href="#fnref:1" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:2">
<p>In a verb+verb compound the first constituent verb is often labelled as V1 and the second constituent verb as V2. <a href="#fnref:2" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
<li id="fn:3">
<p>Similarly the V2 得る is most often written in kana, except for し得る (which also pulls the overall average for 得る towards kanji). <a href="#fnref:3" class="reversefootnote">↩</a></p>
</li>
</ol>
</div>
Is the second verb of a Japanese compound verb more commonly written in kanji or kana?.tag:nohejl.name,2016-10-30:/2016/10/30/aikido-ztraceno-v-prekladu/Aikidó: ztraceno v překladu2016-10-29T22:00:00Z2016-11-20T14:47:25Z<p>„<em>Suki ga nai jó ni,</em>“ 隙がないように, doslova „tak, aby tam nebyly mezery,“ zdůrazňoval na semináři v Bratislavě před čtrnácti dny Ariga a obracel se na mě, abych to přetlumočil. Stejnou frázi pravidelně používá i Endó šihan, a je trochu překladatelským oříškem, podobně jako další jeho oblíbené slovo <em>jojú</em> 余裕: rezerva, nebo dlouze: dost místa na to, abych si mohl dělat, co chci. Endó se na seminářích neustále ptá, jak by se dalo <em>jojú</em> přeložit do angličtiny, a leckdy tím vybudí otřepané poznámky o unikátnosti japonštiny, japonské kultury a nepřeložitelnosti některých termínů.</p>
<p>Ve skutečnosti jde o obyčejná slova, která jde bez větších obtíží přeložit. Problém je v něčem jiném. Když Japonec přijde na jejich seminář a oni řeknou „vždy cvičte, aby tam nebyla žádná mezera“ (a nejlépe vzápětí dodají, „když se nemůžete volně pohnout, tak poodstupte, abyste měli nějakou rezervu“), může z toho být zrovna tak zmatený jako vy, i když to uslyší v rodné japonštině. Jsou to slova, která ti učitelé používají jako zkratky pro své koncepty. Pochopíte je časem: z kontextu, z toho, jak cvičí.</p>
<p>Když Endó, Ariga nebo jiní učitelé zdůrazňují, že je taková slova třeba dobře přeložit, tak vlastně nechtějí překlad japonštiny, ale překlad svých myšlenek, konceptů. Tlumočníci mají ale k dispozici jen svoji hlavu a své vlastní myšlenky a koncepty, a jak se střídají, střídají se i překlady. Z jednoduché hádanky pro studenty se pak stává rébus. Učitel může stokrát zopakovat „<em>suki ga nai jó ni</em>,“ a studenti uslyší sto různých parafrází a vysvětlení. Kdyby slyšeli místo toho stokrát stejnými slovy „aby tam nebyly mezery“, došlo by jim časem, co učitel myslí, stejně jako (některým) japonským studentům. Nebo, přesněji řečeno, vytvořili by si pro to svůj koncept.</p>
<p>A co to vlastně znamená „cvičit, aby tam nebyly mezery“? Nevím, nikdo mi to v Japonsku neprozradil;-). Ale koncept, který jsem si pro to vytvořil, by šel česky parafrázovat „cvičit tak, aby neunikla ani myška“. Spíš než fyzickou mezeru v tom vidím <em>mezeru v pozornosti</em>. Zapomínáte na nějakou část těla? Otevíráte partnerovi zbytečný prostor? Nebo ho naopak uzavíráte jemu či sobě? (Tedy, nevytvořili jste si dostatečnou rezervu, <em>jojú</em>?) Reagujete pozdě, nebo předbíháte? Pak má vaše cvičení mezery.</p>
<p>To je ale moje popis mé představy, ne něco, co bych chtěl vykládat na semináři jako tlumočník.</p>
O tlumočení na aikido seminářích a mezerách.