Kazuo Čiba (známý také jako T. K. Chiba) byl významným učitelem aikidó. Velkou část své učitelské dráhy prožil ve Velké Británii a Spojených státech. Zemřel 5. června 2015 v 75 letech.

Toto je český překlad na YouTube publikovaného rozhovoru s ním (v angličtině, Chiba Sensei RIP - In His Own Words, Message to Teachers and Students):

Sensei, už máte nasazený svůj moudrý klobouk?

(se smíchem) Ano, jsem připravený.

Toto je nahrávka pro budoucí generace. (…) Co je to nejdůležitější, co bychom si podle vás měli my a vaši budoucí studenti odnést o aikidu a vašem učení?

No, víte, už nějakou dobu o tom přemýšlím… co to znamená jít do důchodu. A koušu to, přežvykuju a snažím se to strávit. Ale nevím, co to znamená. Pořád jsem z toho, co znamená důchod, zmatený. Myslím, že časem se z toho pro mě stane přirozený proces, takže starosti mi to nedělá. Ale jsem z toho tak trochu zmatený.

Moje poselství pro budoucí nebo současné aikidisty je: udržte si šošin¹. Šošin je mysl začátečníka. Šošin je, dá se říct, neposkvrněná mysl. Nepředpojatá mysl. Kdykoli přijdete na tatami – ne nutně na tatami, ale říkám to proto, že tam se soustředí naše cvičení – musíte vyjasnit svou motivaci, úplně odspoda. Vyjasnit, vyčistit. Sedět a čekat na instrukce s neposkvrněnou myslí. A to je třeba udržet po celý váš život aikidisty. Na tom, jakého dosáhnete technického stupně, ve skutečnosti nezáleží. Vždy jděte až úplně na dno svého srdce, a ověřte si, že máte šošin.

To slovo mám rád. Šošin.

Sensei, mohl byste říct něco o tom procesu – mluvili jsme o tom dřív, o úrovních pozornosti a přítomnosti – aby lidé měli představu, jak je to s cestou mysli začátečníka? (…) Mohl byste říct něco víc o tom, jak získat šošin nebo jak se k němu vrátit?

Tak tedy, všechno musí vycházet ze šošin směrem vzhůru. A vespod to drží silná základna šošin. Je to něco jako milostný poměr. Zavázat se v životě k takové cestě kázně. Může se to změnit v nenávist, vztek a frustraci, stejně jako vztah s lidskou bytostí. Jako mezi mužem a ženou. Ale je v tom silný láskyplný vztah. Ten chci, abyste si udrželi.

Aikidó je, ve své podstatě, velmi křehké. Může být zapomenuto, může být zničeno, může se rozpustit v nevědomosti a požitkářství.

Zvlášť pro učitele mám poselství: My učitelé si musíme dát zvlášť záležet, abychom aikidó pečlivě uchovávali. Aikidó samotné, jako umění, nemá jak se chránit. Někdo se o něj musí postarat. To je to, co mám na mysli láskyplným chováním. To je to, co mám na mysli milostným vztahem. Jde o to starat se o toto velmi křehké, citlivé umění, které potřebuje chránit. To tím myslím.

Pamatuju si, že když mluvíte o svém milostném vztahu s aikidó, mluvíte o něm jako o Princezně. To je dobrý způsob, jak to vyjádřit – příběh o Princezně. Na mnoho lidí silně zapůsobil, zvlášť na starší učitele, kteří ho znají velmi dobře. Třeba Mike Flynn, ten dobře chápal, o čem jste mluvil. Mohl byste ten váš vztah popsat?

(smích)

Je to příliš osobní?

Ne, ne, je to celé mé srdce, v mém vztahu k aikidó je to dřeň mého srdce. Díky tomu jsem doteď aikidista. Víte, když jsem byl mladý, osmnáctiletý, zamiloval jsem se do Princezny. A tak začal můj milostný vztah: Je pro mě nedostupná. Nemám jak se k ní dostat, vyjádřit své city. Nebo se přiblížit, dotknout se jí. Aby byla moje, abych si ji užil do sytosti… (směje se) to prostě nejde. Je daleko, za hedvábným závěsem. Je to Princezna mé Cesty. A tak jsem se rozhodl, učinil jsem rozhodnutí: tak, ona je tedy nedostupná, ale má láska je čistá a potrvá na vždy. Rozhodl jsem se, že budu velitel její královské stráže, budu ji chránit. A to jsem dělal posledních padesát let. Žil jsem ve svém milostném vztahu, a vykonával úkoly velitele Princezniny královské stráže.

A jednou, vlastně je to docela dávno, jsem učil na letní škole ve Velké Británii. A nad skleničkou vína jsem tenhle příběh pověděl svým starším studentům, a tak se ten příběh začal šířit. (směje se) Bylo to hodně… dynamické.

Jako velitel královské stráže musím být velmi poslušný vůči starším a systému, struktuře a tak dál. Ale to já jsem nebyl. Byl jsem špatný velitel. (směje se) Často jsem se vzpouzel autoritám. Přetahovali jsme se. Ale ona nikdy neopustila mé srdce. Stále tam je.

Tak to je asi všechno. To je to, co jsem myslel tím, že aikidó nemá jak se samo chránit. Je křehké, vznešené. Citlivé. Vzácné. Chránit ho musíte vy. A já jsem velitel téhle družiny.

Vycvičil jste mnoho vojáků. Mnoho, mnoho, po celém světě.

(se smíchem) Ano, já vím. Největší čest, které se mi jako profesionálnímu aikidistovi dostalo, je, že jsem potkal tolik výborných lidí. To samozřejmě nějak souvisí se silou aikidó. Dělal jsem džúdó, dělal jsem karate, dělal jsem kjúdó. Dělal jsem iaidó, a tak dál. Ale nikdy jsem nepotkal tolik výborných lidí jako v komunitě kolem aikidó. A jsem na to velmi hrdý. Ta lidská kvalita je vlastně ochrana, velká část té ochrany, víte. Můj záměr je tedy udržet tuto kvalitu a poskytovat tak přirozenou ochranu pro křehké, citlivé, vznešené umění aikidó.

Děkuji vám, sensei.

Pro Aikido Praha Vinohrady přeložil Adam Nohejl.