Je tu další zastávka mé tour po nagojských dódžó, tentokrát v Aošikai. Povím také něco obecně o aikidistických dódžó v Japonsku.

Zatím jsem navštívil:

1. Oddíl aikidó Nagojské univerzity (web jen japonsky)
2. Aošikai (v tomto díle, web jen japonsky)
3. Šówa dódžó (web)
4. Meirin džuku (web)
5. Hodiny pana Kurody na Nagojské univerzitě (jednou týdně, plakát v PDF)
6. Seiwakai (web jen japonsky)

V předchozím díle jsem psal, proč hledám dódžó v Japonsku. Než se tedy dostanu k tréninku v Aošikai, osvětlím trochu, jak to v Japonsku s dódžó vypadá a jak dódžó hledám.

Dódžó v Japonsku

Organizovanému sportu se Japonci věnují hlavně ve středoškolských a vysokoškolských klubech, většina mladých lidí cvičí právě tam a s přechodem do zaměstnání obvykle s aktivitou končí (viz minule). Pokud v klasickém dódžó (ne školním oddílu) potkáte mladé lidi (studenty), je velká šance, že jsou nějak spřízněni se staršími členy. Lidé v produktivním věku na tréninky chodí, ale často mají problém dostat se včas z práce (tréninky bývají od sedmi, často dorážejí pozdě). Zato lidí, co s aikidem začali před mnoha lety, dnes jsou v důchodovém věku, ale stále aktivní, je oproti Česku dost.

Dódžó je obecně hodně, ale mívají méně členů. Největší pražská dódžó by v Nagoji (2,27 mil. bez aglomerace) byla hodně velká. Mít svojí tělocvičnu, byť malou, je velký luxus. Ve vlastních prostorách (typicky malých a se špatným zázemím) najdete dódžó s delší historií a větší členskou základnou: ta spíš přidají více hodin (které povedou různí učitelé, protože vysokých danů je dost), než aby cvičili ve větším sále. Školy mají pěkných velkých sálů s tatami dost, ale ty si pronajímají spíše “dódžó” s kratší historií. Dává to smysl, že?

Hledání dódžó

Na stránce Aikikai je vyhledávání registrovaných dódžó, v Nagoji jich najdete 50. Probírat se 50 záznamy by ale nikam nevedlo. Google zase najde jen pár největších dódžó.

Zkusil jsem jít přes doporučení japonských aikido přátel svých českých aikido přátel. O nadějně vypadajícím nagojském učiteli Watanabem jsem se nakonec dozvěděl, že nemá v současnosti žádné žáky ani hodiny. Oba japonské kontakty mi doporučili Meirin džuku (Sobue sensei), dále jsem dostal jedno doporučení na dódžó Aošikai, a ještě dódžó úplně z ruky za městem. A k tomu odkaz na webový přehled dódžó (jen japonsky) o něco přehlednější než ten na webu Aikikai. Oba japonské kontaky samozřejmě doporučují dódžó, se kterými mají nějaký vztah, ne nutně vhodná pro mě. Nic dalšího jsem z nich nevyrazil, a zřejmě nevyrazím, i kdyby věděli. Společenské vazby jsou v Japonsku strašně užitečné, zároveň svazující.

Měl jsem jasno v tom, že půjdu do dvakrát doporučeného Meirin džuku i jednou doporučeného Aošikai, přes webový seznam dódžó jsem našel velké Šówa dódžó v mém městském obvodu a Google mi našel nejprofláklejší a nejstarší dódžó ve městě Taširo. Aošikai přišlo na řadu jako první.

Trénink v Aošikai

Soudě podle webu) je Aošikai komorní dódžó: nabízí dvě 90minutovky týdně v prefekturálním sportovním centru. Z webu se dozvídám o učiteli (5. dan) a dalších dvou členech (3. a 2. dan). Sportovní centrum nevypadá zrovna vábně. Obrovská betonová budova je v sedm večer liduprázdná, dódžó nemá nikde ani plakát, recepci centra nacházím až v patře. Vědí tam jen, že u nich cvičí různí aikidisté, ale pošlou mě aspoň do sálu s tatami.

Poznávám třetího dana z webu: vše probíhá velmi jednoduše a hladce: Řekl jsem, kdo jsem a co chci. Tak se mám převléct a přijít na tatami.

Systém je podobný jako u nás v Sokole a opakuje se i v dalších dódžó: převléct a věci v batohu odložit vedle tatami. (Dódžó s vlastní tělocvičnou nemívají vlastní šatnu, dódžó s pronajatou tělocvičnou ji zase nemají jen pro sebe.) Vstup do sálu jsem platil samostatně přímo na recepci (studentský vstup 350 JPY, cca 70 CZK). Po vstupu mi systém dochází: plochu 900 m² dnes večer sdílí tři skupiny. Karate pro děti, systema (i v Japonsku poslední dobou prý populární) a aikido. Žádný obrázek zakladatele nebo jiné “ozdoby”, nevím, kde bude kamiza.

Před tréninkem probíhá krátká konverzace: jak jsem se o nich dozvěděl a podobně. Postupně se sejdou všichni tři chlapíci z webové stránky, včetně učitele, který doráží, když už jsme rozcvičení. Nikdo další. Je mezi nimi zřejmá hierarchie, ale chovají se k sobě zároveň velmi přátelsky. Je příjemné vidět, že to takhle jde. Já jsem ještě o schůdek pod nimi, ale i tak se cítím do přátelské atmosféry zahrnut. Přesto jsem z toho úzkého kroužku dost nervózní. Vše probíhá velmi ostře, s jasným záměrem. Tady žádné mluvení během tréninku nepřipadá v úvahu.

Počáteční úklona. Aha: kamizu tvoří zrcadlo v rohu tělocvičny. :-)

Učitel předvede s jedním z uke techniku proti cuki (úderu), pak vyzve mě. Nechá mě několikrát provést cuki a opraví mi postoj. K mému překvapení zbytek hodiny bez jakéhokoli vysvětlení probíhá podle jednoduchého vzorce: dva lidé pozorují, dva cvičí. Každou techniku provádí (jako tori) postupně nejdříve učitel, pak 3. dan, pak 2. dan a pak já. Jako útočníci (uke) se jim pokaždé střídají zbylí tři v pořadí já, 2. dan, 3. dan, učitel. To znamená, že každou techniku jsem otevíral jako uke, aniž bych věděl, co přijde, a uzavíral jako tori postupně se všemi třemi členy včetně učitele. Poslední technika byla volná, a pak následovala ještě suwariwaza z úchopu. Nebýt dvou krátkých vysvětlení pro mě: k postoji a jedné technice, kterou jsem několikrát zmotal, a chvíle, kdy 2. dan spletl pořadí uke, tak jediná slova, co za trénink padla, byla “prosím” (onegaišimasu) při výměnách partnerů a “promiň” (gomennasai), když někdo partnerovi nechtě trochu ublížil. Na závěr samozřejmě poděkování učiteli a všech navzájem.

Dlouho jsem se takhle hodinu a půl nesoustředil. Všichni jsme zpocení, já asi hlavně z nervozity. Techniky i útoky proti mně zpočátku dělali velmi jemně a jen postupně pomalu přidávali. I na konci jsem měl malou rezervu – a byl jsem za to rád.

Z tréninku mám pocit velké souhry mezi nimi třemi. Přijde mi, že vše bylo zorganizované tak, abychom si všichni mohli dobře zacvičit.

Cvičili aikido, které nebylo ničím zvláštní, ale moc se mi líbilo.

Po tréninku pokračuje příjemná atmosféra. Nikdo mě kladně ani záporně nehodnotí. Za trénink jim nic platit nemusím. Vysvětluju, že se chci podívat ještě do jiných dódžó. Učitel říká, že to je rozhodně dobře, a že když se rozhodnu pro ně, tak budou rádi. Všichni jdeme do sprchy. (Jediný z dosavadních šesti tréninků, po kterém se lidé sprchovali, a jediný, po kterém jsem to opravdu potřeboval.) Ve sprchách řeší, jestli bych s nimi mohl na seminář pro júdanša (držitelé danů), prý by mě vzali autem. Takže to, že budou rádi, když k nim budu chodit, asi nebyla jen zdvořilost.