Duchovní svět samurajů: Transformace násilí

Jaký byl vztah japonských samurajů k duchovním tradicím, filosofii nebo oficiální ideologii a morálním pravidlům? Jakou roli v těchto vztazích hraje násilí a smrt? Co je historická skutečnost a co je pozdější idealizace nebo popularizace? Co je vlastně slavné bušidó?

Následující text vznikl v roce 2014 jako moje seminární práce na seminář Japonské dějiny na Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Pro většinu lidí zřejmě tl;dr, ale do webové verze jsem přidal obrázky:-), odkazy na krásné filmy a prošpikoval to celé odkazy na Wikipedii pro lepší orientaci. Pokud vás téma aspoň trochu zajímá, nenechte se prosím odradit formou odpovídající původnímu účelu textu.

Volitelně, pro zasazení do historického kontextu, mrkněte na trefnou 9minutovou video-zkratku japonské historie (anglicky).

Nejsem sice historik, ale o téma se zajímám docela dlouhodobě. Studuju japonská studia (na FF UK, a teď na ročním pobytu na Nagojské univerzitě v Japonsku) a cvičím aikido (v Aikido Praha Vinohrady, a teď rok v Aošikai v Nagoji).

Dřevotisk (Cukioka Jošitoši)
Cukioka Jošitoši: dřevotisk (pravděpodobně období Meidži, zdroj).

Obsah

  1. Duchovní svět buši v historickém kontextu

    1.1. Problematika pramenů

  2. Z provinčních vojáků na vrchol společenské hierarchie

    2.1. Formování nové společenské kategorie v období Heian a Kamakura

    2.2. Stigma nečistoty

    2.3. Moc spjatá s násilím

    2.4. Čest a čestná smrt

    2.5. Hledání nového smyslu válečníků v období Edo

  3. Závěr

    Seznam literatury

Duchovní svět buši v historickém kontextu

Buši, neboli samuraje, známe ze středověké a předmoderní historie Japonska jako třídu bojovníků, která stála na vrcholu tehdejší společenské hierarchie. Morální a duchovní ideály buši jsou pak v západním světě známé především v pozdější interpretaci úspěšně propagované Nitobe Inazóem1 pod pojmem bušidó, v souvislosti s japonským předválečným nacionalismem, případně s moderními japonskými bojovými uměními. Je třeba mít na paměti, že nejen současná populární kultura, která z těchto zdrojů vychází, ale i tyto samotné novodobé zdroje jsou jednak reinterpretací určité historické skutečnosti, jednak statickým obrazem dlouhodobého vývoje.

Kořeny bojovníků jako společenské kategorie sahají do dob před vznikem Kamakurského šógunátu, kdy už bojovníci získali jednoznačnou společenskou prestiž. S vývojem japonské společnost, její filosofické a duchovní tradice se vyvíjela i úloha samurajů ve společnosti. Vztah buši k duchovním tradicím, filosofii nebo oficiální ideologii a morálním pravidlům pak můžeme nazývat duchovním světem buši a jeho vývoj sledovat v historickém kontextu. V tomto textu se zaměřím na to, jakou roli v tomto světě mělo násilí. Násilí je totiž ve zřejmém konfliktu s duchovními tradicemi šintoismu, buddhismu a konfucianismu, přitom je s profesí bojovníka nutně spjaté.2

Problematika pramenů

O duchovním světě buši se zvláště v dřívějších obdobích dozvídáme zpočátku nepřímo: nejdříve z různých folklorních příběhů, počínaje obdobím Kamakura pak z válečných příběhů gunki monogatari a do jisté míry ze zákoníků a souborů pravidel týkajících se buši. Spisy samotných samurajů máme k dispozici až z období Edo, kdy mezi nimi začala všeobecně rozšířená znalost písma. O duchovním světě jednotlivců v dřívějších obdobích lze tedy vytvářet spíše hypotézy a pro obecnější soudy někdy scházejí věrohodné prameny. Citovaná literatura (autoři Cameron Hurst, Catharina Blomberg a Ikegami Eiko) toto reflektuje, i když přikládá dostupným pramenům různou váhu a někdy vytváří rozdílné hypotézy. Například Blomberg přisuzuje poměrně velkou váhu tradiční literatuře (například Heike Monogatari). Oproti tomu Hurst je k tradiční literatuře, která podle něj vykresluje značně idealizovaný obraz, velmi skeptický a pozastavuje se nad používáním označení, jako je „náboženství samurajů“ (v orig. „samurai religion“), a poukazuje přitom na práci Blombergové, která má toto sousloví v názvu. Nepokouším se zde reprezentovat veškeré protichůdné názory citovaných autorů, ale snažím se, aby bylo zřejmé, kde jde jen o hypotézy.

Heike monogatari
Motiv z Heike monogatari zpracovaný jako malba na vějíři (senmen) doprovázená úryvkem textu (období Edo, zdroj).

Z provinčních vojáků na vrchol společenské hierarchie

Formování nové společenské kategorie v období Heian a Kamakura

Starověké Japonsko bylo agrární společností. Na samuraje lze tedy nahlížet jako na držitele půdy a jejich původ jako společenské vrstvy interpretovat uvnitř této společnosti ekonomicky na základě hospodářského růstu a stratifikace zemědělských občin.3 Samo o sobě to ale nevysvětluje vydělení právě bojovníků jako zvláštní společenské kategorie s jejich pozdější mocí a prestiží. Například v Číně se z nižší šlechty bojovníci nerekrutovali a profesionální bojovníci zase naopak nedrželi půdu. Dnes je obecně přijímaná teze4, že velká část prvních samurajů měla nezemědělský původ: na východě se jednalo o lovce, na západě o rybáře. Podpůrným argumentem je, že lov byl i v pozdější době důležitou součástí kultury samurajů: měl dokonce rituální význam, první lov byl totiž spojován s rituály přechodu do dospělosti.5

Nad touto početně převažující vrstvou nižších samurajů, rekrutujících se na lokální úrovni, stála co do počtu malá, ale významná vrstva samurajů, kteří se odštěpili od císařského rodu, a obvykle získali rodová jména Taira nebo Minamoto.6 Později se ostré rozdělené vrstev stíralo, ale pro pochopení formování společenské kategorie samurajů, je toto rozdělení podstatné.

Jak tedy v období Heian došlo ke zřetelnému oddělení vojenských vůdců od dvorské aristokracie, pokud to nebylo dáno původem? Vedlejším větvím císařského rodu byly určeny pouze vysoké pozice ve státní správě. Podle tehdejších zákonů systému ricurjó se tento status ztrácel až po šesti generacích, ale v praxi se ho jejich příslušníci vzdávali dříve právě proto, aby mohli obsadit nižší pozice – často právě vojenských vůdců.7

Utagawa Kunijoši: Čarodějka Takijaša a přízrak kostlivce
Utagawa Kunijoši: Čarodějka Takijaša a přízrak kostlivce, dřevotisk (období Edo, zdroj).

Stigma nečistoty

Původním duchovní tradicí Japonska je šintó, které je úzce spjaté se zemědělským cyklem, a v ohnisku jeho zájmu je soužití člověka s přírodou. Jakékoli prolévání krve (i zvířecí) pokládá za špatné a rituálně nečisté. Pokud jde o zabíjení lidí, vyvolává navíc velké obavy pomsta duchů zabitých. V šintó se onen svět prolíná s tímto, jsou vlastně jedním. Nepříznivé přírodní fenomény jsou proto vykládány jako projevy kami, což mohou být přírodní božstva, ale také duchové zemřelých.

Prvotní skupiny buši tvořili pravděpodobně právě lovci, rybáři, případně zločinci včetně vrahů, tedy lidé vyčlenění z tradiční společnosti jako „nečistí“.8 Ikegami Eiko z toho vyvozuje, že „původ rané formy samurajů zřejmě souvisel s těmito násilnými skupinami východních bojovníků [emiši], kteří měli úzkou vazbu na původní nezemědělský lid,“ a že „samurajové byli zprvu považováni za násilné vetřelce v zemědělském světě.“

Obdobný je i hlubší důvod pro společenskou propast mezi vojenskou šlechtou buke, která tyto skupiny vedla, a dvorskou šlechtou kuge. Heianská dvorská aristokracie vzešla z životního stylu založeného na zemědělství, v Japonsku převládajícího, a respektovala šintoistickou tradici. Právě proto vojenské pozice vyhrazeny jako méně žádoucí členům střední a nižší aristokracie. Navíc ti, kdo je zastávali, se po vojenské výpravě museli před vstupem do Kjóta (císařského hlavního města) podrobit rituální očistě.9

Tento obraz nám poskytuje vodítko k tomu, co z vnějšku i vnitřně spojovalo formující se společenskou vrstvu. Neznamená to ale v žádném případe, že by samurajové byli nějakým způsobem exkomunikovaní nebo sami neuctívali kami a nectili šintoistické rituály. Šintó nemá pevnou doktrínu a poskvrnění krví nebo smrtí nemusí být trvalou újmou. Naopak se nabízí bohatý repertoár očistných rituálů a možností usmiřování kami. Například slavný Minamoto no Joritomo měl údajně velké obavy z duchů zemřelých, především Tairů, a pro jejich udobření pořádal předčítání buddhistických súter.10 Šintoistické rituály byly také nedílnou součástí výroby mečů.11

Moc spjatá s násilím

Armáda projektovaná podle čínského modelu, založená na povinné vojenské službě v Japonsku nikdy nebyla dostatečně silná, takže už kolem 8. století byly jako posily najímány místní skupiny bojovníků na koních12. V 11. a 12. století už dvůr zcela obcházel oficiální hierarchii a zvládnutí bojovných mnichů a pirátů ve Vnitřním moři přenechával profesionálním bojovníkům a jejich vlastním ozbrojeným silám.13 Často nastávaly i situace, kdy byly skupiny buši nasazovány proti rebelům, kteří sami patřili mezi buši.

Samurajové tak postupně získávali čím dál větší faktickou moc a z okraje společnosti přesouvali do jejího středu. Proces vyvrcholil válkami Genpei mezi rody Minamoto a Taira (sino-japonské čtení znaků jejich jmen je genhei) a následným založením Kamakurského šógunátu vítězným Minamoto no Joritomem.

Film Seppuku/Harakiri (1962)
Z filmu Seppuku (Japonsko, 1962). Pokud byste měli vidět jediný film o japonské rituální sebevraždě, tak Seppuku.

Čest a čestná smrt

S počátkem středověku se změnil systém boje. V dřívějších dobách bylo i ve velkých bitvách jen málo padlých: cílem bývalo rozhodnout o vítězné straně a bojovníci neměli motivaci bojovat až do konce. Se vzestupem buši a feudálního systému bylo v zájmu bojovníků předvést v bitvě svou udatnost. Samurajové šli do bitvy s vlastními pomocnými silami, aby na vlastní náklady bojovali za svého lenního pána. Jejich cílem tedy bylo získat od lenního pána odměnu, a spíš než o celkovou taktiku a výsledek bitvy jim šlo o individuální činy, jejich viditelnost a pozdější možnost doložení. Doprovod vlajkonošů, i pestrá zbroj a oděv samuraje byly určeny k tomu, aby ho odlišily od ostatních. Bojům jednotlivých samurajů často předcházelo rituální deklarování jmen, aby bylo zřejmé kdo má s kým čest. Jako důkaz zásluh v boji bývaly poraženým protivníkům usekávány hlavy.

Boj na život a na smrt byl tedy otázkou spíše prakticky motivované a individuální cti než bezmezné oddanosti pánovi. O loajalitě a povinnosti vůči pánovi se v souvislosti s buši mluví velmi často, například Catharina Blomberg ve své monografii loajalitu označuje za „klíčový princip Bušidó14“ a „jeden z nejdůležitějších faktorů politického vzestupu buši“. Nadřazuje jej individuálním motivům s odkazem na silný konfuciánský vliv ve starém Japonsku:

Pět hlavních ctností konfucianismu […] poskytovalo základ japonskému pohledu na život od doby Heian i dříve, spolu s buddhistickými idejemi[. …] Byly následovány buši, pro něž měl princip giri, „povinnosti” nebo „závazku”, který zahrnoval oddanost lennímu pánovi, fundamentální význam.15

Je ale otázka, do jaké míry je tento pohled podložený jinak než pozdějším ideálem, případně různými kodexy, které mohly klást důraz na oddanost pánovi na první místo právě proto, že mezi bojovníky „bujel oportunismus a střídání stran byl životní styl“.16

O šintoistickém pohledu na zabíjení a smrt jsem se již zmiňoval. Buddhismus oproti šintoismu na první pohled předkládá jasnou doktrínu, která násilí a zabíjení přiřazuje jednoznačné karmické důsledky. Jedná se ale spíše o individuální problém: nevedlo to k žádnému organizovanému odporu vůči samurajům jako třídě. Naopak s vývojem škol a jejich filosofií se objevovaly možnosti, které i samurajům jako jednotlivcům poskytovaly jistou útěchu:

Popularizované verze buddhismu slibovaly bojovníkům spásu a ochranu nejvyšší mocí Buddhy – mocí dostatečnou k překonání negativ způsobených zabíjením. Filosofie Tendai-hongaku („filosofie pravého vědomí”), někdy pokládaná za středověké buddhistické intelektuální paradigma, rozvíjela ontologické porozumění životu a smrti, reprezentované konceptem šódži funi (jednota života a smrti). […] Například učitelé sekt Čisté země [na tomto základě] charakteristicky hlásali cestu ke spáse skrze smrt […]. Věřící učení Čisté země se tedy učili dívat se na smrt jako na žádoucí bránu do nové existence, spíše než jako na hrozivého nepřítele. Zenové sekty jsou slavné pro svou verzi doktríny jednoty života a smrti17

Mimo věroučné útěchy některých škol samurajům buddhismus také nabízel propracované pohřební rituály, které se těšily velké oblibě.18

Známou praxi sebevražd rozpáráním břicha seppuku je pak možné vykládat jako nejzazší projev individuální cti, snahu být do posledního dechu svým vlastním pánem. K postupné silné ritualizaci, která dodala seppuku na vážnosti, zřejmě přispělo i to, že samotný akt je obecně, s výše popsanými výhradami, v rozporu s buddhistickou i šintoistickou naukou.19 Zpočátku šlo ale spíše o poslední možnost úniku před smrtí umučením v rukou nepřítele a ani později nebyla seppuku běžnou smrtí samuraje.20

I v případě buddhismu tedy pestrost různých učení (a navíc prostupnost se šintoismem) poskytovala samurajům možnosti k ospravedlnění násilí a nabízela jim i vhodné prostředky k naklonění božstev pro tento nebo pozdější život.

Film Tasogare Seibei/The Twilight Samurai (2002)
Z filmu Tasogare Seibei/The Twilight Samurai (Japonsko, 2002). Příběh samuraje ze sklonku období Edo. Výborný „samurajský“ film, možná trochu jiný, než jste zvyklí. Film je volně inspirovaný povídkou od Fudžisawy Šúheie. Anglický překlad této povídky i jiných pěkných samurajských příběhů od Fudžisawy si můžete půjčit z Národní knihovny.

Hledání nového smyslu válečníků v období Edo

Oficiální doktrínou tokugawského režimu se stala ideologie založená především na konfucianismu. Nešlo původně o ideologii vytvořenou na vládní objednávku. Ale s jejím oficiálním přijetím vládnoucími Tokugawy pro účely legitimizaci statu quo, tehdejší intelektuálové rozpracovávali teorie neokonfucianismu do detailů. Velkým dílem byli těmito učenci právě buši, kteří během dlouhého období míru nebyli zaměstnávání válčením. Conrad Totman21 uvádí tuto výmluvnou citaci z díla známého konfuciánského učence z řad buši, Jamagy Sokóa:

[Samuraj] je někdo, kdo nepěstuje, nevyrábí, nezapojuje se do obchodu, není však možné, že by samuraj neměl žádný účel … Záležitosti samuraje spočívaji v přemítání nad vlastním životním údělem, v loajální služby pánovi … a s náležitým uvážením svého postavení, především v oddání se povinnosti … Cele se věnuje praktikování Cesty … a dbá na dodržování správních morálních principů v zemi [tím, že trestá kohokoli, kdo je poruší].

Oficiální ideologie tedy zasazovala stávající systém vlády a společenské uspořádání do konfuciánského světa přirozeného řádu a jedinců dostávajících svým povinnostem v rámci vyššího celku. Buši (武士) se v něm velmi přibližují konfuciánským příkladným, vznešeným mužům ši (士), jejichž hlavní starostí je naplňování gi (義), v původním konfucianismu chápané jako spravedlivost22, v japonském neokonfucianismu s akcentem na povinnost giri (義理) vůči pánovi.23 Nevznikl ale žádný morální kodex nebo pevná ideologie samurajů. Pojem bušidó, který takto bývá někdy interpretován, byl sice v tomto období ve spisech používán, ale oproti jiným termínům pro morální pravidla nebo cestu vhodnou pro samuraje spíše menšinově a bez ustáleného obsahu. Toto slovo oživil a proslavil až Nitobe Inazó na přelomu 19. a 20. století.24

Tokugawský šógunát samuraje (s výjimkou róninů25) poprvé pevně svázal s jediným rodem, takže skutečně vznikala velmi pevná pouta mezi samurajem a jeho pánem, o kterých lze v dřívější historii pochybovat. Zároveň během 250letého období neproběhly žádné významnější ozbrojené konflikty, byla postupně zakázána většina forem krevní msty a sebevraždy z věrnosti pánovi džunši, a sebevražda seppuku byla kodifikována jako jeden z trestů.

S obecným rozšířením písma vznikaly i odlišné, neoficiální pohledy na úděl samurajů, často prodchnuté nostalgií po starých časech, integrujícími historické událostmi, legendy a různé tradice. Snad nejznámějším je spis Hagakure26 proslavený úvodní větou „Cesta samuraje spočívá ve smrti.“ Oddanost pánovi za každou cenu spis spojuje se zenovou smířeností se smrtí. Jeho autorem byl právě samuraj, který přišel o pána, a nabízí se tedy, že reflektoval své neuskutečněné aspirace.27

Případy, kdy by samurajové v období Tokugawa mohli prokázat svou odvahu zemřít, byly spíše řídké. Nejvýznamnějším je slavný incident Akó z roku 1701, kdy mezi dvěma rody došlo k zapovězené mstě a ta byla následně potrestána pokynem k seppuku. Tehdejší učenci z řad buši se ovšem nemohli shodnout, zda pomstít svého pána za cenu porušení zákonů bylo správné.28

Závěr

Boj, s ním spjaté násilí a kontakt se smrtí stály u zrodu společenské vrstvy buši. Zprvu zřejmě přispěly k vydělení této vrstvy z relativně mírumilovné starověké agrární společnosti. Během středověku byly záležitosti života a smrti bojovníků spojeny s jejich ctí a ritualizovány v souladu s šintó a buddhismem, nebo v reakci na tyto tradice. V období Edo se pak změnila role samurajů ve společnosti, s tím přišla oficiální neokonfuciánská ideologie, která jejich novou, stabilnější a mírumilovnější existenci ospravedlňovala, individualismu i násilí dávala pevné mantinely a vyzdvihovala povinnost a loajalitu. Samotní samurajové, kteří takříkajíc vyměnili meče za štětce, se vyrovnávali se změnou buď rozpracováváním teorií více či méně následujících oficiální proud, nebo obhajováním dřívějšího pořádku a hodnot, ovšem často idealizovaných. Čím méně byla smrt v boji běžnou, tím více byla ve spisech glorifikována.

Násilí, které měli samurajové od počátku ve vínku, tak prošlo různými reálnými i myšlenkovými transformacemi. V duchovním světě samurajů ale neztratilo na významu ani během dvou a půl století dlouhého míru. Méně zřetelné části tohoto vývoje osvětlují jen hypotézy, ale v žádném případě se nedá redukovat na obrázek podávaný spisy z doby Edo nebo pozdější.

Seznam literatury

Poznámka pro zaneprázdněného čtenáře: Velmi dobrý je ten krátký článek od Hursta, který několikrát cituji. A je k dispozici online (odkazy níže). Známá kniha Bušidó od Nitobeho má s historickou realitou velmi málo společného, proto ji v literatuře ani neuvádím.

BLOMBERG, Catharina. The heart of the warrior: origins nad religious background of the Samurai system in feudal Japan. Sandgate (Folkestone, Kent): Japan Library, 1995.

HURST, G. Cameron III. Death, Honor, and Loyality: The Bushidō Ideal, in: Philosophy East and West Vol. 40, No. 4, Understanding Japanese Values, University of Hawai’i Press, 1990, s. 511–527. Online na JSTOR nebo pirátsky na na Sci-Hub.

IKEGAMI, Eiko. The taming of the samurai: honorific individualism and the making of modern Japan. Cambridge (Mass.): Harvard University Press, 1999.

KRÁL, Oldřich. Čínská filosofie: pohled z dějin. 1. vyd. Lásenice: Maxima, 2005.

REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. Přel. D. Labus a J. Sýkora. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009.

TOTMAN, Conrad D. A History of Japan. Malden, Mass.: Blackwell, 2000.

  1. Zvláštní shodou náhod vyšla původně anglicky psaná kniha prof. Nitobe velmi brzy po prvním vydání v roce 1900 v českém překladu: NITOBÉ, Inazo [sic]: Duše Japonska : Bušido [sic]. Přeložil Karel J. Hora. Praha: Josef Pelcl, 1904. Je také volně dostupná elektronicky.

  2. IKEGAMI, Eiko. The taming of the samurai: honorific individualism and the making of modern Japan. Cambridge (Mass.): Harvard University Press, 1999, s. 49.

  3. Takto vysvětluje vzestup buši například Reischauer a vyslovuje domněnku, že tato místní šlechta udržovala vojenské tradice od dob udži: „Převahu [ve vojenské vrstvě formující se na venkově] měli příslušníci staré místní aristokracie, udržující od dob rodů udži vojenské tradice, které nejspíš ani po několika staletích civilní centralizované správy čínského typu nikdy úplně nezanikly.“ – REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009.

  4. IKEGAMI, Eiko, op. cit., s. 51.

  5. Tamtéž, s. 58.

  6. TOTMAN, Conrad D. A History of Japan. Malden, Mass.: Blackwell, 2000, s. 110.

  7. Tamtéž, s. 104.

  8. IKEGAMI, Eiko, op. cit., cituje AKIO, Yoshie, Rekishi no akebono kara dentō shakai no seijuku e: Nihon no Tsūshi, vol. 1 (Tokyo: Yamakawa shuppansha, 1986), s. 176.

  9. IKEGAMI, Eiko, op. cit., s. 57.

  10. BLOMBERG, Catharina. The heart of the warrior: origins nad religious background of the Samurai system in feudal Japan. Sandgate (Folkestone, Kent): Japan Library, 1995, s. 40.

  11. Tamtéž, s. 30.

  12. IKEGAMI, Eiko, op. cit., s. 54.

  13. TOTMAN, Conrad D., op. cit., s. 94.

  14. Historicky pozdější termín bušidó používá Blomberg i pro pravidla chování samurajů od období Kamakura, viz BLOMBERG, Catharina, op. cit. s. xii.

  15. BLOMBERG, Catharina, op. cit. s. 135.

  16. TOTMAN, Conrad D., op. cit., s. 162.

  17. IKEGAMI, Eiko, op. cit., s. 107.

  18. Tamtéž, s. 107.

  19. Tamtéž, s. 113–117.

  20. HURST, G. Cameron III. Death, Honor, and Loyality: The Bushidō Ideal, in: Philosophy East and West Vol. 40, No. 4, Understanding Japanese Values, University of Hawai’i Press, 1990, s. 511–527, s. 520. (Dostupné online, viz Seznam literatury.)

  21. TOTMAN, Conrad D., op. cit., s. 220.

  22. Takto překládá gi v kontextu čínské filosofie například KRÁL, Oldřich. Čínská filosofie: pohled z dějin. 1. vyd. Lásenice: Maxima, 2005. Tento jednoslovný překlad je v češtině zažitý, ale zvlášť v současnosti, kdy je „spravedlivost“ vnímaná jako synonymum „spravedlnosti“, by možná byly vhodnější překlady „náležité vztahy“, „mravní kodex/zásady“, „povinnost, mravní imperativ“ apod., které navrhuje v rozsáhlejším rozboru Zádrapa: ZÁDRAPA, Lukáš. Čínský pojem yì 義 a jeho český překlad in: Nový Orient. 2014, roč. 69, č. 3, s. 48–56.

  23. V rámci neokonfucianismu existovaly různé proudy a alternativy a výše uvedené je tedy jen zjednodušením myšlenek hlavního proudu. Například škola jómeigaku, učení Wang Jang Minga, přiřazovala důležitou roli subjektivní intuici. Té se ovšem pochopitelně nedostalo oficiální podpory.

  24. HURST, G. Cameron III, op. cit, s. 5. (Dostupné online, viz Seznam literatury.)

  25. Rónin je samuraj bez pána, podrobněji anglicky na Wikipedii (českou verzi článku nedoporučuji). Milovníci samurajských filmů si jistě vybaví klasiku Jódžinbó/Tělesná stráž (1961) od Kurosawy.

  26. Jedná se o soubor komentářů samuraje jménem Jamamoto Cunemoto zkompilovaný a sepsaný na začátku 18. století. V češtině existují pouze dvě neúplná popularizačně orientovaná vydání vycházející z anglických textů. Úplný anglický překlad, pokud vím, také neexistuje.

  27. HURST, G. Cameron III, op. cit, s. 519–521. (Dostupné online, viz Seznam literatury.)

  28. Tamtéž, s. 523–526.