Bláhově jsem si myslel, že v Japonsku mi zabere méně času škola, některé další věci, kterým jsem věnoval čas v Česku, vypustím úplně a ještě ušetřím čas stráveným dojížděním z Říčan do Prahy. Představoval jsem si, že najednou budu mít zázračně dost času na všechno ostatní.

Ve skutečnosti už tu budu pomalu dva měsíce a:

• stále jsem neudělal ani jeden domácí úkol z kaligrafie,
• ještě jsem ani jednou nebyl v onsenu ani v sentó (japonské lázně, to jsem si sliboval hned krátce po příjezdu),
• nebyl jsem si zaplavat (i když jsem si tu koupil nezbytnou koupací čepici),
• nikomu jsem nenapsal pohled ani dopis,
• mimo věcí do školy (kterých je dost) a nezbytností (taky dost) prakticky nečtu,
• cvičím aikido (z toho mám radost!), ale ne tak často, jak jsem si myslel,
• nezačal jsem s žádnou tajemnou novou japonskou aktivitou a nemám pocit, že bych na měl čas se něčemu novému vážně věnovat,
• a sem taky skoro nic nepíšu.

Pozor: Nestěžuju si! Jsem nespokojený, ale ne zklamaný nebo zoufalý. Vlastně se mi docela daří naplňovat to, kvůli čemu jsem sem jel. Ale doufal jsem, že se mi bude dařit i něco navíc.

Možná s tím ještě trochu pohnu, ale žádnou kouzelnou změnu nečekám. Skutečně věnuju celkem dost času škole, a protože je i po skoro dvou měsících hodně věcích nových a jiných, tak skoro vše zabere víc času, než by zabralo doma.

Jedna změna, kterou chci ale udělat hned, je že vypustím psaní sem. Mám sice něco rozepsané a sliboval jsem (si), že sem budu psát, ale vidím, že se (mi) to (sobecky?) nevyplatí. Rozepsané věci asi zahodím. Vůbec nevylučuju, že sem občas něco napíšu, ale nepočítám s tím. Dost možná se to zvrhne v nějaký fotoblog – to zabere podstatně méně času. Možná po nějaké době na psaní sem najdu čas. Myslím, že je to super katalyzátor zážitků. Ale teď by mi možná víc prospělo katalyzovat v onsenu a pak se pořádně vyspat. Nepotřebuju mít vzadu v hlavě pocit, že bych měl ještě něco stíhat. Takže se prozatím (tak napůl) loučím. Nejdřív ale přecejen dopíšu tohle;-):

Novost a jinakost mají i pozitivní stránku, a to, že poskytují příležitost dívat se na věci znova, čerstvýma očima: jak na to, co zažívám tady, tak na Česko a svůj dosavadní život tam.

Je to takový MOOREEFFOC:

Mooreeffoc is a fantastic word, but it could be seen written up in every town in this land. It is Coffee-room, viewed from the inside through a glass door […] The word Mooreeffoc may cause you to realise that England is an utterly alien land, lost either in some remote past age glimpsed by history, or in some strange dim future reached only by a time-machine; to see the amazing oddity and interest of its inhabitants and their customs and feeding-habits.

– J. R. R. Tolkien: On Fairy Stories (moje kurzíva, viz kurzíva níže, česky je to myslím esej O pohádkách, vyšel ve sbírce Pohádky)

Spolu s jasným rámcem rychle se krátícího jednoho roku, mě to nutí stále vnímat a přehodnocovat, jak trávím svůj čas. Jestli sem o něčem napíšu, tak asi právě o tom. Bude to ale užitečné spíš pro mě než pro případné čtenáře.

PS: V posledních dnech pro mě tenhle mooreeffoc ve vztahu k dění doma nabral snad až příliš divný spád. Nejdřív jsem zpovzdálí sledoval dění v Česku prostřednictvím příspěvků přátel na Facebooku – viděno zvenčí to bylo spíš komické (Zeman a uzeniny apod.), pak přišel mírný šok z teroristických útoků v Paříži (a starost – žije tam maminka s Philippem, pravděpodobnost, že by se jim něco stala je malá, ale čím jsem od nich dál, tím nepříjemnější pocit to je).

A pak přišel velký šok z toho, co se dělo na Albertově na 17. listopadu. Nepřekvapuje mě, že se Zeman sbližuje s otevřeně xenofobními osobnostmi, ani to, že se stále jasněji sám vymezuje jako jedna z nich, dokonce ani to, že pro svou “agendu” využil útoky ve Francii. Otřesné mi přijde, že právě na státní svátek z veřejnosti vyzdvihl jednu názorovou skupinu a druhou umlčel – verbální degradací i fyzickým zamezením přístupu studentům na Albertov.

Zeman část národa s názorem odlišným od svého označil jako “řvoucí stádo”, vydávaje při tom svůj názor za “hlas národa”. Potom, co umlčel své odpůrce, si vymínil si, “že opačný názor nesmí být ve skutečně svobodné společnosti umlčován” a dále, že lidé jako on nesmějí být označováni jako “extremisté, xenofobové, islamofobové, rasisté nebo fašisté”.

Doufám, že je to opravdu jen mooreeffoc. Kdybych sledoval jen Zemana, tak musím spolu Tolkienem říct, že jsem se dostal do naprosto cizí země.

Možná právě pro ten geografický odstup a proto, že vidím jen výřez toho, co se v Česku dejem, mi to zavání něčím, co by jednou mohlo být v učebnicích dějepisu jako začátek velmi smutné kapitoly. Pevně doufám, že Zeman tímhle chováním brzy ztratí podporu veřejnosti, že xenofobní a fašistické názory budou dále nazývány pravými jmény, a že jsme 17. listopadu nezahlédli náznak jakési divné šeré budoucnosti.