Dopoledne jsem si skočil nakoupit do blízkého supermarketu. Přede mnou u pokladny stál pár kolem osmdesátky. Paní v jednoduchých květovaných šatech a zástěře, jako by si odskočila od plotny. Pán, drobný vrásčitý stařík, měl tmavé sluneční brýle. To mě upoutalo: sluneční brýle Japonci skoro nepoužívají. A pak jsem si všiml, že z pod trička s rukávy skoro až k loktům mu na každé paži vykukuje pěkné tetování.

V Japonsku je tetování tradičně odznakem jakuzy.¹ Na mladých lidech dnes občas můžete vidět drobnější tetování, ale bohužel právě krásná tradiční tetování členů jakuzy jen tak neuvidíte. Nejspíš si dokážete vybavit nějakou scénu z filmu nebo manga, kdy japonští gangstři sedí polonazí a hrají kostky nebo karty (pak se vždycky něco semele…). Ale to je mimo soukromí asi tak jediná příležitost, kdy tetování ukazují. Na veřejnosti rozhodně ne.² S tím souvisí i zákazy tetování ve veřejných lázních, se kterými se setkávají turisté. (Ty zákazy jsou samozřejmě míněné v prvé řadě právě pro turisty. Potetovaného jakuzáka by samozřejmě lézt do veřejných lázní nenapadlo.)

Scéna z mé oblíbené manga 修羅雪姫 šurajukihime (vyšlo v anglištině jako Lady Snowblood, jedná se předlohu stejnojmenného firmu, který posléze inspiroval Tarantinovo Kill Bill).

A co pán ze supermarketu? Fotit jsem ho nechtěl, ale napadlo mě podívat se, jestli má oba malíčky. Měl. A zatímco na ostatních prstech měl nehty normálně ostříhané, na malíčcích si nechal narůst asi dvoucentimetrové drápy. Aby všichni viděli.

Další čtení a dívaní k tématu (anglicky): článek The Woman Who Makes Prosthetic Pinkies for Ex-Yakuza Members a video The Sacred Art of the Japanese Tattoo (obojí od VICE).