Dneska jsem se konečně dokopal k tomu, abych vykopal nějaké topibrambory, pardon: topinambury. Před minulou zimou jsem zasadil pahýly s pár kořínky, a na jaře z každého spolehlivě vzešla rostlina, která se během léta vytáhla přes dva metry. Přes nepříznivé počasí (málo slunce, dlouhé deště), z nich vyrostly úctyhodní čahouni se silnými, tuhými, časem až dřevnatými stonky, na které si nepřišli ani slimáci. Dokonce i topinambur na jaře zlomený těsně nad zemí (asi kočka?) se zázračně zregeneroval: fandil jsem mu, ale spíš jsem čekal, že vyroste nový stonek, než že ten ulomený bude růst dál, zprvu do pravého úhlu a časem zpět do vertikály za sluncem. Škoda jen, že nevykvetly.

Co je pod zemí, jsem zjistil až dnes a první ochutnávka mě čeká zítra. Pod dvěma pahýly rostlin jsem našel asi kilo a tři čtvrtě hlíz. Často jsou srostlé a vytvářejí podivuhodné útvary. Trochu mě zneklidnilo, že některé jsou nahryzané – čím ale? Při mytí pravda doslova vyplavala na povrch: slimáci zjevně sezónu zahájili s předstihem a deset centimetrů půdy pro ně není žádá překážka. Hlízy jsou tedy na rozdíl od rostlin bohužel zranitelné.